14 důvodů, proč je Popelka nejoblíbenější českou pohádkou

Dokonalá filmová pohádka je vzácný, vzácný úkaz.

Je až neuvěřitelné, že jsme se k něčemu takovému dokázali v naší malé zemi dopracovat opakovaně.

Ale pokud bychom měli jmenovat jen jednu a tu vůbec ze všech nejoblíbenější z našich slavných pohádek, zřejmě to budou legendární Tři oříšky pro Popelku.

Čím to je? Zkusme si pojmenovat, jaké všechny přísady jsou do takového kouzelného receptu potřeba!

1. Nadpozemská hudba

Karel Svoboda uměl. Popelčina ústřední melodie je záležitost přímo nebeská, a její skvělé užití napříč filmem je zásadním bodem oblíbenosti celého díla.

Znělek tu je jen pár a důležitě se opakují – nikoliv jen pro dokreslení v pozadí, ale jsou ústřední silou scén a celé podívané dodávají tvář a duši.

Díky hudbě je atmosféra Popelky naprosto magická, a lidé přece na krásnou hudbu reagují vždy pozitivně, ať jsou kdokoliv a odkudkoliv. Velkolepost zdejší souhry hudby s filmem dosahuje až olympských výšin Tenkrát na západě.

2. Její zvonivý hlásek

Že tu hlavní protagonistka Libuše Šafránková byla ve svých 20 letech největší kočka pod sluncem ani nemusím moc rozebírat (důkazem budiž scéna jejího příchodu na bál, kdy se za ní mlčky otáčí celá řada strážných).

Co její krásu ale úplně dovršilo byl zvonivý hlas, kterým Popelka dodnes uvádí diváky do pohádkového transu jako žádná jiná z princezen (ale princezna to není, jasný pane!).

Malý detail, který udělal hodně.

3. Zapojení zvířat

Výraznou úlohu ve filmu plní zvířata – ať už klíčová sova Rozárka a kůň Jurášek, ale i pes Tajtrlík, holoubci nebo okrajově kocour Mourek.

Zvířata vidíme v každé pohádce, ale tady se ušlo o pár kroků navíc a jejich roztomilého zapojení do dění těží z poetického soužití člověka se zvířetem maximum.

4. Popelčina morálka

Popelka je nejen kladná postava s dobrými vlastnostmi, Popelka je samotným ztělesněním dobra! To proto ji nejde nedržet palce, ve své drobnosti nese většinu toho nejkrásnějšího, co jako lidi můžeme projevit.

Ztráta tatínka ji dodala hloubku a ostré lokty. Hrdě chrání jeho památku před necitlivými řečmi macechy, s hlavou vztyčenou a vytrvale plní její nesmyslné úkoly – její „umouněnost“ je jen dočasná, protože opravdu dobrým lidem se karta obrátí.

Její dobro je totiž mnohem víc než jen pasivní vyčkávání na spásu – je také zdravě neposlušná a příležitostně drzá, vždy ale v rámci odvážných a doufajících kroků za štěstím, proto si odměnu zaslouží – šla mu naproti a zůstala svá.

K tomu přidejte ještě od tatínka naučené dovednosti jízdy, lezení po stromech a střelby, či ladný tanec a neutuchající pracovitost, a máme tu koktejl, že by se nehanbily ani superhrdinky od Marvela!

5. Ani jedno hluché místo

Nezlobte se na mě, ale odkdy si filmaři začali plést pohádku s lobotomií mozku?

Jako by snad jednoduchost žánru sváděla k tomu psát ty nejhloupější dialogy na světě pod ospravedlněním toho, že je to přece „hlavně pro děti“…

Tak mi vysvětlete, proč v ukázkové Popelce není snad ani jedna dialogová výměna zbytečná? Všechno je svěží, hravé, chytré, vtipné, a hlavně k věci a pomáhající ději ve spanilé jízdě.

Vše co zazní buď podporuje Popelku v její cestě nebo rozvíjí celkovou krásu její postavy, anebo naopak jasně ukazuje, jaké síly stojí proti ní a na co si dát pozor. Pohádková komunikace vůči divákům dětským i všem ostatním je skvěle funkční a nic se tu nemuselo oblbovat ve jménu davu nebo snesitelnosti!

6. Místo pro krásu

Že je Popelka hotové umělecké dílo dokazují krátké sekvence, které tu slouží jen pro krátké okamžiky krásna a ničeho jiného.

Několik scén s jízdou na koni lesem a hudbou, krátká chvíle, kdy pes poskakuje po Juráškově uzdě a ten se ho snaží odehnat, malý okamžik radostného tanečku, když Popelka z druhého oříšku vyndavá plesové šaty, nebo první zaznění Karla Gotta při příjezdu na zámek…

To všechno jsou drobnosti, na které si jen tak nějaká filmová pohádka prostě neudělá čas, a hrotí jenom nějaké svoje výmysly a dramata.

Kdepak, Popelka se občas jen tak nadechne pro nádech samotný, a jsou to opravdu neopakovatelné chvíle čisté krásy.

7. Zlidovělé hlášky

Pokud vás lidi necitují, tak nejste klasika. Jenže tohle znáte:

„Poď dolu!“
„Poď nahoru.“
„Povídám: poď dolu!“
„Povídám: Poď nahoru!“

*

„Ty sis bral maminku, ale mě vnucuješ samí cizí holky!“

*

„Až naprší a uschne, pitomci!“

*

„Co když se zamiloval bez mého svolení?!“

*

„Omlouvám se za upřímnost, ale byl jsem k ní vychován.“

*

Poprvé – tváře umouněné od popela, ale kominík to není.
Podruhé – klobouk s peřím, luk a kamizola, ale myslivec to není.
A potřetí – šaty s vlečkou stříbrem vyšívané, ale princezna to není, jasný pane.

8. Pevný svazek rodičů

Ne v každé pohádce vidíme šťastný dospělý pár muže s ženou, kteří moudře dohlíží na dobrodružství svého potomka.

Pohádka často užívá motiv jednoho rodiče, protože domácí idylky a lásky má dosáhnout právě až hrdina, ale tady harmonický domov vidíme v postavách princových rodičů a jejich souhra a doplňování jeden druhého pokaždé zahřeje u srdce.

9. Věčný útěk před školou

Napříč stopáží opakovaně vidíme zoufalého učitele, jak se snaží prince srovnat do latě pomocí vzdělání, ale ten se mu s kumpány vždy jen vysměje a utíká za zábavou.

Trochu podezírám, že tahle malá vsuvka o upřednostnění slastného potěšení před otravnou povinností je sympatická většině diváctva, přestože poučení byste z něj dělali těžko.

10. První společný tanec

Lásku na první pohled můžete zesměšňovat jak chcete, ale když princ vyzve pod růžovým závojem skrytou Popelku k prvnímu tanci na bále, tak se z následných okamžiků tají dech!

11. Hulk Droběna

… a to to s ním jen o pár okamžiků vypadalo bledě: když si poslepu vybírá za partnerku Droběnu (H. Růžičková), zavalitá tanečnice ho div nezvedla nad hlavu jako kus pírka!

12. Tajuplná osudovost

Rádi věříme, že se věci nedějí náhodou, a že jakási neviditelná řeč světa vede naše kroky k nejlepšímu možnému osudu, pokud ji budeme naslouchat! Synchronicita, efekt mávnutí motýlího křídla, říkejte si tomu jak chcete!

Ještě než má princ o nějaké Popelce ponětí, v lese z žertu trefí hnízdo, které spadne spícímu Vinckovi Menšíkovi na hlavu – teda „cvrnkne ho do nosu“.

Nenáhodou ho přesně o to předtím Popelka požádá, aby ji přivezl z města. V hnízdě jsou tři oříšky a pak už to jde ráz na ráz.

Aby toho nebylo málo, v převlečení za myslivce dostane Popelka jako trofej za nejlepší střelu od nic netušícího prince prsten, který ji nasadí na prsteníček – je to předzvěst jejich brzkého zasnoubení.

A při závěrečném nočním pátrání po Popelce už řeč světa na prince přímo křičí – let sovy Rozárky ho dovede až za jeho milou!

13. Zlo dostane na frak

Klišé, ale osvědčené. Zlo v podobě kruté macechy a její pyšné dcery, které se neštítí zákeřnosti ani manipulace, tu sice zařídí trochu dramatu, ale nakonec jim plány nevyjdou.

Dopadlo to s nimi ale dobře, tady je jen sáně vyklopí do ledové vody. V originále si dcera uřízla patu, aby se vešla do střevíčku – před tím naštěstí režisér Vorlíček děti ušetřil.

14. Poctivý happy end

Zákonitý šťastný konec tu je výstavní: dvojice upaluje na koních zasněženou krajinou a mizí na obzoru jakoby v nebesích za zvuků „Kdepak ty ptáčku hnízdo máš?“.

V záběru se dokonce podržel nehybný pohled na mraky, aby si mohl Kája dozpívat svou pasáž – opět důkaz, že si film umí dát na čas a sklidil tím právem zasloužené ovoce.

Komentáře:

1 Comment

Leave A Response

* Denotes Required Field