Lidé se těžko shodnou, zda do pohádek patří nebo nepatří strašení. Snadnější snad bude otázka míry – všeho moc škodí!

Cesta určitě není vystrnadit všechno nepříjemné, a dětem ze světa vytvářet nepravdivou iluzi pseudo ráje. Potkají dobré i zlé, milé i nepříjemné, světlo i temnotu.

Pohádka je na to musí připravit – ale citlivě!

Občas se v ní objevují hororové tendence, a jistě najdete i dítě, které má takzvaně pro strach uděláno, a pocit vystrašení se mu bude líbit. I strašidla mohou někoho fascinovat.

Ale není to obvyklé a řekl bych, že obecně je strašení spíš krajní umravňovací prostředek, když už to prostě dlouho nejde po dobrém. Tuhle „taktiku“ můžeme chápat jako zapovězenou magii, po které se sahá jen v extrémním případě, kdy se z vašeho dítka stává nesnesitelný, netolerantní a nezvladatelný hajzlík.

(Nelámat individuální duši je jedna věc, ale žití na světě je taky kolektivní zkušenost, a přimíchat do dětského vědomí pocity a důležitost druhých je nutná výbava pro budoucnost.)

Ale pokud tuhle zapovězenou magii neuvážlivě použijete na dítě, které si ji nezaslouží, pak jste mu skutečně nebezpeční!

Ubližujete, paralyzujete, ochromíte, brzdíte. A to na hodně dlouhou dobu…

Jasně, že všechno se nedá podchytit. Ale když už o něčem víme, podělte se o tuhle znalost. A proto vás snažně prosím: nepouštějte dětem pohádku Spravedlivý Bohumil!

Mluvím z vlastní zkušenosti…

Pár let stará vynikající Pixarovka V hlavě mimo jiné vyobrazila takzvané klíčové vzpomínky, které výrazně ovlivňují osobnost člověka. Jsou to okamžiky našich největších vítězství, vřelosti, ale i nejsmutnějších či nejděsivějších momentů.

A já si jako dítě nechtěně uhnal jednu obzvlášť děsivou právě při sledování Spravedlivého Bohumila.

Bylo to jedno nenápadné víkendové dopoledne a já si na koberci před televizí hrál s legem. Pohádce jsem věnoval možná tak poloviční pozornost, dokud přede mnou neotevřela brány samotného pekla.

Co se ve vrcholných pěti minutách filmu odehraje, bylo tak neúnosné, že jsem si z toho na dlouhou dobu odnesl obrovský strach.

Bál jsem se od té doby samoty, ticha, tmy i noci. Všechny ty klasické krizové body, jenže navíc znásobené, protože jsem všude slyšel kvílení mrtvé princezny a viděl ten její nechutnej pohled.

Stal jsem se nepřiměřeně bázlivým, protože můj tehdejší blaženě nevinný stav násilně nabouraly výjevy, které neměly v pohádce na přelomu milénia dávno co pohledávat!

První zlom přichází v momentě princezniných 18. narozenin, kdy sebou začne škubat, padne na zem a po odhrnutí vlasů z tváře spatříme mrtvý obličej. Ani v dospělosti se na to nedívá s klidem.

Potom to tíživé napětí, když v naprostém tichu a osamění Bohumil vstupuje do hrobky a sám hlídá mrtvou pannu. Víme, že se něco semele, ale ještě nevíme, jak mučivé to bude.

Pak už se rozpoutává hnusné inferno. O půlnoci se mrtvá princezna probouzí a je to hotový exorcismus. Hudba, plameny, síra, skučení a kvílení, krvavý upřený pohled. Sápe se po Bohumilovi a chce ho zabít.

Malý divák sleduje něco, na co naprosto není připravený. Něco, co by vůbec neměl vidět: nepatří to jeho očím a už vůbec ne dětské duši.

Je příliš brzo.

Zranitelnost dětské psychiky

Když totiž pohádka přestřelí, je to průser. Jde opravdu o šrám na duchu a na psychice. Dítě se jí plně svěřilo a pohádka ho zradila.

Pohádka je dítěti posvátný průvodce a ochránce čistoty.
Je to prostor bezpečí.
To, jak nám dává poznat svět a život je velmi jemné, citlivé, trpělivé řemeslo.
Za své brány nesmí propustit žádný jed, žádné démony.
Nic, na co ještě dítě nemá patřičnou psychickou výbavu.
Slouží té vývojové fázi, na které se právě nachází, a musí nadevší pochybnost vědět, co tam patří, a co ne!

Jinak přestává pomáhat a může ublížit.

Sledovat pohádku není to samé, jako když dítě ví, že teď se sleduje film pro dospěláky. Tam se divné, nepochopitelné, hrůzné výjevy tak trochu očekávají a ono tuší, že tohle ještě není jeho hřiště.

Ale pohádku chápe za svého spojence. Ta by mu nikdy nelhala a nikdy by mu nechtěla ublížit!

Uvádím to, protože jsem v podobném věku už viděl i filmy těžšího kalibru, žánry akční i thriller. Tam se ale šrámy nekonaly.

Nechci to nijak dramatizovat. Dřív nebo později zpracujeme i mnohem horší zářezy, než nějaký bububu. Tohle je ve finále úplná banalita proti tomu, co všechno člověk vydrží.

Dneska už mě to ze spaní vážně nebudí, ale to neznamená, že svého času to nebyl problém. A přitom úplně zbytečný!

Není nic hloupějšího, než když plynulost sociálního vývoje dítěte zabrzdí taková kravina jako blbě zvolenej film.

Popis princeznina řádění v předloze přitom není o nic méně hororový (mluví o tom, jak zběsile trhá mrtvoly apod.), přesto se domnívám, že dětská představivost sama od sebe nevytvoří nic horšího, než co přinese film svým obrazem. Takto viditelný vjem dává démonům tělo a nový rozměr traumatu.

Jde o silnější zážitek, protože přímo útočí na naše smysly.

Navíc v době jejího sepsání z ústní lidové tradice se ještě dobře vědělo, že některé pohádky patří dětem, a jiné dospělým. Dnes je automaticky házíme do jednoho pytle, a pak se k nám nedopatřením dostane humus tohohle kalibru.

Hate free

Pohádka to jinak vůbec není marná!

Kromě traumatu v ní naopak silně září postava dobré matky. Zdejší královna je skutečným ztělesněním vřelé mateřské lásky, přesto ani její světlo v žádném případě nepřemáhá temnotu ďábelské tváře princezny. „Peklo“ tu má tak strašlivou převahu, že je tím zbytek vyprávění prakticky diskvalifikován.

Nevinné hry dospívajících dvorních dam, rouhající se král Karel Roden, mladí strážní s kapitánem, to vše utrpělo přílišnou démoničností hlavního střetu.

Zdejší hlavní hrdina Bohumil je předpisový: slušný, pokorný, odvážný, čestný, upřímný. Paktem s moudrým starcem, který tu symbolizuje jakousi pomoc shůry, pak trumfuje královnino: „V zápase s ďáblem žádný člověk neobstojí.“

Ano, má pravdu. Sám by neměl šanci, ale dostalo se mu pomoci od archetypu ducha (výměnou za dramatické biblické finále) a jemu se stačí obkreslit starcovou křídou. Za tuto „nebeskou“ ochranu peklo nemůže.

(Tyto symbolismy není nutné chápat nábožensky, sledujeme zkrátka věčnou tahanici dobra se zlem.)

Poté si ještě musí lehnout do rakve místo princezny, aby se do ní nemohla vrátit. Touto nejvyšší obětí, kdy by pro lásku položil život, ji osvobodí od zla.

Na poslední chvíli tak zachraňuje princeznu z jejího zatracení, protože král konečně přiznal omyl a svolil ji druhého dne pohřbít do země a tím odevzdat onomu světu. Jeho ego kapituluje na svůj nemožný záměr ovládat věci mimo hmotný svět.

Člověk je proti tomu takhle malinkej

Ten motiv je silný a důležitý – král s královnou nemohli mít dítě, přesto král naléhá a místo mlčícího Boha poprosí ďábla.

To zobrazuje užívání egoistické lidské vůle za každou cenu a na úkor čehokoliv, kdy je umanutý jedinec ochotný pro svůj rozmar obětovat třeba celý svět. Tuto šablonu nádherně zpracovává například Erbenův Otesánek!

Jenže následné zlo, které to zde přinese, pouze připomíná, že pohádky dříve nebyly výhradní dětskou doménou. Někdy se užívaly i k lámání zatvrzelých dospělých, a pokud je po 150 letech ledabyle předhodíte bezbrannému a nevinnému dítku, pácháte kardinální hovadinu.

Každá doba má svoje pohádky.

Druhou zprávou je klasika: čistá láska dokáže vyvést i z náručí beznaděje. Jasně, ale nevyvážená porce temnoty tohohle kousku nakonec tuhle pointu docela umlčí.

Dítě si nepamatuje, že princezna ožila a dobře to dopadlo; v paměti mu utkví její posmrtná podoba vstávající z rakve a bude ho strašit ve dne v noci. Tady řemeslo ublížilo námětu.

Pohádka je mrazivá, úzkostlivá a nebezpečná. Proto ji nezachrání ani dobrý konec, kdy princezniny rodiče schvalují sňatek s obyčejným vojákem.

Neber to doslova

Svým hrdinským činem tak Bohumil překonává třídní rozdíly, a šplhá po společenském žebříčku, jenže to by bylo velmi doslovné a nepohádkové chápání toho, co sledujeme.

Poddaný v pohádce není pracující kasta a královský rod neznamená skutečnou aristokracii. Jsou to symboly nižšího a vyššího možného lidství.

Právě hrdinskými akty se obyčejný člověk stává lepší verzí sebe sama, a jenom v takové poloze může prožít skutečně hodnotný život.

To je ta krásná zpráva, kterou vždy pohádky komunikovaly na tisíc a jeden odlišných způsobů – a přesto: pokud s jejími atributy budeme žonglovat neuvážlivě, i něco takhle nádherně a věčně pravdivého přehluší zbytečně vyvolaný strach.

Neříkám, ať tuhle pohádku zakážeme a vymažeme. Jen ať je žánr pestrý a proměnlivý! Ale ne všechno je pro každého.

Pokud vám tedy doma zrovna nepobíhá malý vymítač ďábla, uchraňte ho před ní! Není to zdravé.

D.Z., 29.6. 2020

P.S. několik poznámek k originálu:

Film se knižní předlohy B. Němcové drží poměrně zdatně, jen pro úplnost uvádím několik rozdílů:

• • Ve filmu je Bohumil odhodlaný princeznu zachránit okamžitě, v předloze nejdřív před úkolem prchá a o návratu ho přesvědčí až stařec.

• • Ve filmu sledujeme pouze jednu strašidelnou noc, zatímco předloha vypráví o celkem třech nocích. Klasicky.
  • Závěrečnou abrahámovskou zkoušku podstupují mladí snoubenci ještě toho dne, zatímco v originále je stařec vyhledá až po mnoha letech.