Do mé připravované pohádkové sbírky Příběhy z dalekého východu, která spatří světlo světa příští měsíc, jsem se vyloženě po kaskadérsku rozhodl věnovat jednu z pohádek na téma smrt.
Auvajs.
Ukousl jsem si pořádné sousto, to vám tedy povím. Jak spojit naivitu a dětské kouzlo pohádkového žánru s něčím tak na první pohled děsivým, jako je konec života?
Vlastně docela jednoduše – ujasnit si v první řadě, co to znamená zemřít.
Přichází jednoduchá odpověď – Já to nevím. Nejen já, nikdo to neví. My to ani nemůžeme vědět. Věda nám sice postupně otevírá stále nové a nové rozměry, ale dám ruku do ohně za to, že tohle je oblast, na kterou je (alespoň prozatím) dost krátká.
Existuje tak pouze spousta abstraktních, filosofických, náboženských i poetických představ o smrti a tom, co všechno vznešeného nás po ní čeká – Nebe, ráj, vikingská Valhala, buddhistická nirvána, sjednocení s vesmírem, indiánská věčná loviště… a tak bych mohl pokračovat dlouho.
Pak je tu taky druhý břeh, totiž ti, co zásadně žijí jen jednou, a smrt pro ně znamená konec, finito, tmu, nic, černo.
Brrr.
Mě osobně se docela líbí idea reinkarnace – jednoduše proto, že mi dělá klid na duši. Ale jisté je, že až do posledního dne na zemi o tom nebudu mít sebemenší páru.
A víte, co je nejzábavnější? Že je to úplně jedno. Jediné, na čem ve skutečnosti záleží, je náš úhel pohledu směrem k ní. Právě ten má moc měnit životy k nepoznání.
„Vědomí smrti v nás podnítí vůli k životu.“
Paulo Coelho
Já smrt vnímám jako motivaci. Když ze sebe totiž setřesete všechnu tu hrůzu nad touto jedinou lidskou jistotou – která se v současné moderní společnosti stala stejným tabu, jako byl v minulém století sex – dostaví se neuvěřitelné uvědomění toho, že tu vážně nebudu napořád.
Chováme se, jako bychom měli žít věčně a pak se hrozně divíme, jak to všechno letí a utíká před očima.
Jenže když skutečně žiju s vědomím, že tohle celé tady jednou pro mě skončí, nebudu možná tak vážně brát každou prkotinu, křivdu, přešlap, zklamání, obavu, pochybu a nebudu brát tolik vážně sám sebe.
Jednoduše se přestanu bát žít tak, jak bych chtěl. Začnu dělat věci, které chci dělat TEĎ a nebudu je odkládat na zítra. Jestli mám cíl, který trvá dlouho dosáhnout, nebudu už čekat ani minutu, abych na něm nějakým způsobem nezačal pracovat a přibližovat se mu.
„Nikdy se nevzdávej svého snu jen kvůli času, který je nutný k jeho dosažení. Ten čas uběhne tak či tak.“
Zrovna tak se změní moje chování k nejbližším lidem. Místo aby mi lezli na nervy a dostavovala se ponorková nemoc, nebo abych je bral jako samozřejmost, budu rád, že jsme tu pro sebe navzájem, protože ani to nebude trvat věčně.
Budu se rád nadechovat a budu si mnohem víc vážit všeho, co mám, i všeho, co dělám.
„Na chvíli jsme se zastavili, abychom se vzájemně setkali, milovali a sdíleli spolu. Život je vzácný a pomíjivý okamžik, je to jen malý interval věčnosti. Sdílíme-li jej s láskou, péčí a lehkým srdcem, vytvoříme si vzájemně hojnost a rozdáme si radost.
A pak měl tento okamžik smysl.“
Deepak Chopra
Možná jsem až přílišnej optimista. Jasně, jde to vzít i za druhej konec, a skepticky můžu usoudit, že tohle celý tady vlastně nemá cenu, propadnout po zbytek svých dnů do hluboký deprese, zlomit se a zahořknout.
Může být.
Ale já tohle naladění jednoduše nesdílím. Svůj pohled na věc jsem uvedl a právě ten jsem se rozhodl co nejšetrněji komunikovat v pohádce o císaři na smrtelné posteli, který se svým nejbližším i poddaným snaží z posledních sil vysvětlit, jak a proč se smrti nemusí bát.
Možná tím páchám autorskou sebevraždu…
Anebo se mi možná podařilo vytvořit něco hodnotného, co tu ještě nebylo, a co dnešním dětem Nového Věku zase o něco lépe pomůže kráčet jejich stezkou životem. A zdaleka nejen jim, protože Pohádky Nový Věk promlouvají ke všem generacím.
Kdo ví, to ukáže červenec 2014, kdy vychází nejnovější díl Pohádek Nový Věk s názvem Příběhy z dalekého východu.
AKTUALIZACE: Už se to narodilo!
>> ukázka zdarma (O nešikovném rybáři)
>> Příběhy z dalekého východu (e-kniha)
>> Příběhy z dalekého východu (kniha)
Na závěr mi moje slova připomněla legendární proslov Steve Jobse na prestižní kalifornské univerzitě Stanford, kde na téma smrt pronesl jedna z nejmoudřejších slov vůbec. Není proto lepšího způsobu, jak zakončit tenhle článek.
Pravděpodobně video znáte, ale tohle se vyplatí pouštět pravidelně, abychom nezapomínali. A pokud jste neviděli, tak neváhejte ani vteřinu, za sílu a hodnotu tohohle ručím.
Napište komentář