detailScenapozadko

ČLÁNEK: Proč jsme pořád nepochopili dobro a zlo? Protože…

V nedávném článku jsem napsal, že úkolem člověka je přibližovat se dobru. Tím jsem neplánovaně zabrousil na tenký led, protože pozor – co to vlastně je dobro?

To je ožehavá otázka, o které bych se dnes rád krátce pobavil, protože pohádky ji doposud šíří trochu nepřesně a tím pádem i spousta z nás v ní má guláš.

Snad každý vám poví, že pohádky máme rádi z důvodu, že v nich dobro vítězí nad zlem a tím pádem je na světě aspoň chvíli ta vysněná spravedlnost.

Zlí jsou potrestáni a hodní se za odměnu dočkají štěstí až do smrti.

„Kéž by to tak bylo,“ povzdychneme si dojatě, načež se vracíme do své všední reality, kde se často může zdát, že je to přesně naopak a zbývá jen bědování ala „Proč se zlý věci dějou dobrejm lidem?“

Jako děti jsme takovým věcem věřili, ale v průběhu let skrze různé přešlapy a držkopády poznáváme, že na světě to chodí trochu jinak, takže radši před tím vším uzavřeme srdce, uděláme si štít z cynismu a říkáme tomu „dospělost“.

A to je škoda.

Tím se totiž uzavírá cesta tomu dobru, které tam vlastně celou dobu je a bylo, jenže aby platilo i za naší každodenní realitu, je potřeba být trochu proaktivnější a nečekat, že nám samo spadne do klína jen proto, že bychom si to zasloužili.

1551733_793687080676761_5313333804303779222_n

Za jaký to tedy vzít konec?

Láska versus strach

Černobílé dělení na dobro a zlo už dnes nestačí.

Ač se to nemusí zdát, jako lidi se vyvíjíme kupředu a chápeme souvislosti i jevy, kterým naši předkové ještě nerozuměli.

Právě na to se snaží Pohádky Nový Věk reagovat a nesou v sobě aktuálnější poznání naší doby – našeho „Nového Věku“.

Půjčím si v rámci tématu dobra a zla vlastní 2 roky staré řádky z dovětku Hrdiny a Strašpytlíka (ke stažení ve formuláři napravo), kde jsem sdílel tento pohled na věc:

„Tradiční pohádky vždy rozlišovaly mezi dobrem a zlem. Toto dělení však považuji za příliš úzkoprsé a nepřesné. Co někdo považuje za dobro, může pro jiného představovat čiré zlo. Záměrně se mu tak vyhýbám a použil jsem raději skutečnějšího rozlišení, totiž na lásku (reprezentovanou Hrdinou) a strach (neboli Strašpytlík). Právě tyto dvě zcela protichůdné emoce či energie, chcete-li, rozhodují o veškerém našem lidském chování, žití i soužití. Jedná se o dokonalé protipóly životní síly.“

detailScenapozadko

Právě odsud všechno pramení.

Když žijeme v souladu s tím, co jsme uvnitř, přirozeně jsme šťastní a nemáme potřebu tady dělat bordel.

To je životní cesta „Hrdiny“.

Naopak když sami sebe zapíráme, bublá v nás frustrace a právě kvůli tomu si to potřebujeme kompenzovat hovadinama – a jedna z „nejuspokojivějších“ je ubližovat druhým a stahovat je dolů.

Můžeme se vymlouvat na tisíc rádoby logických důvodů, proč žijeme právě tak a ne podle toho, jak bychom si opravdu přáli, ale ten zdroj je jeden jediný – báli jsme se tomu jít naproti.

Tak vypadá životní pouť „Strašpytlíka“.

Vesmír, byznys, autobus

V parádním filmu Svět podle Prota s Jeffem Bridgesem a Kevinem Spaceym zazněla hláška: „Každá bytost ve vesmíru pozná rozdíl mezi správným a špatným.“

(viz výborná scénka níže)

Tenhle hypotetický kompas je nám prostě přirozený, ale neexistuje žádná černobílá tabulka ANO/NE.

Jde spíš o takový instinkt srdce, ke kterému nám stačí být vnímaví a následně upřímní.

To je celá věda.

Většina lidí se rodí naprosto v pořádku a se srdcem na správné místě – jsou to až zanedbaná výchova, negativní okolí, bolestné zkušenosti nebo neúnosný nedostatek, co dělá z lidí hajzly.

„Co jiného je zlo, než dobro trýzněné svým vlastním hladem a žízní?“

Kahlil Gibran

Všichni víme, že zabít někoho je blbý a pomoc druhým je naopak super.

Ale tohle třídění světa začne představovat problém ve chvíli, kdy si skromnej mladej kluk začne myslet, že musí dobývat korporátní svět byznysu, aby to někam dotáhl, když by z něj byl ten nejšťastnější řidič autobusu pod sluncem.

A zrovna tak je škoda, když je naopak někdo ambiciózní přidržován u země např. rodinou jenom proto, že ti kolem něj jsou bytostně přesvědčeni o rovnici skromnost = největší ctnost a že „všichni tam nahoře jsou krysy“.

Pokud jim to slouží, tak výborně, ale jakmile svoje přesvědčení silou cpou někomu, kdo to cítí jinak, nastává problém.

Vzniká frustrace, ta se přemění v neštěstí a to nakonec způsobuje právě to ZLO, před kterým nás má takzvané „dobro“ chránit.

Trochu paradox.

10841755_883215735057228_7354329370684859016_o

To je ta chvíle, kdy slepé vidění „dobra“ a „zla“ jednoho člověka působí i přes ty nejlepší úmysly bolest druhému, protože každý se od druhých lišíme a jen sami můžeme znát recept na vlastní život.

Když to nebudeme respektovat, vznikne další nešťastnej a nas*anej autobusák, co bude závistivě pokukovat po každým fáru, který ho bude na silnici míjet.

A v jednom z nich třeba bude ten první kluk, který bude mít hlavu plnou stresu z práce a z mála času, který mu zbývá na rodinu a čas pro sebe, a při pohledu do zpětného zrcátka si povzdychne, jaké to má ten řidič MHD krásně jednoduché.

Cesty osudu jsou sice nevyzpytatelné, ale podobně zazděné životy určitě mají míň chuti dělat na světě dobro –

(…a teď prosím nemám na mysli Matku Terezu, ale mluvím o těch nejtitěrnějších drobnostech jako úsměv na tváři, mile někoho pozdravit nebo nešklebit se na revizora, když jenom dělá svou práci…)

– než přežívat jen tak napůl a nějakou „správnou věc“ mít u zadku.

10462872_800124840032985_8433704771202881132_n

Takže zahoďme tyhle přežité škatulky.

Pohádky nesmí určovat „chudoba je šlechetná“, ale zrovna tak se mějme na pozoru před „bez bohatství nebudeš šťastný“ – protože my přece nevíme, jak se společnost bude na svět dívat za dalších 20 let!

Řada pohádek 18. a 19. století hlásala utrhování si od pusy a skromnost jako největší šlechetnosti, neboť ovlivněny doznívající středověkou křesťanskou představou, že pravý ráj přijde po smrti, pro ně byl hmotný blahobyt ďábel.

České pohádky z éry sovětské okupace v sobě nesly zase mnoho ideologických tendencí, proto při snaze udržet občany poslušné se to, čemu dnes řekneme Strašpytlík, bez mrknutí oka nazývalo MOUDROSTÍ.

A aby nebyl čas něco zpochybnit, tak dělání, dělání, všechny smutky zahání…

Mickey Mouseovské Disneyovky a jejich (obzvlášť američtí) nástupci zase dali zelenou tomu, že násilí je veselá záležitost.

A pak se tzv. nejlepší stát světa – ve světě, kterému jde údajně o mír – potýká s největší kriminalitou v euroatlantické civilizaci a jejich zahraniční politika je přinejmenším diskutabilní.

Chápete, kam tím mířím?

Je čas opustit představu, že najdeme platný univerzální návod na to, jak každému na světě bude dobře. Je čas nabádat k převzetí zodpovědnosti najít si svoje odpovědi sám.

To je jedno z mála nadčasových vodítek, na které je i zub času krátký.

Jak někteří z vás vědí, v díle Příběhy z dalekého východu (kniha / e-kniha / ukázka) je právě na dobro pohlíženo z nejrůznějších úhlů skrze všelijaké výzvy a nesnáze, které v člověku odhalí to nejniternější a nejopravdovější, co v sobě nosí.

A právě to musíme budovat.

Místo stavění před hotovou verzi A nebo B raději Pohádky Nový Věk vybízí k prostým pohledům typu: „Kdo jsem já?“ nebo „Jak by to zrovna mně nejvíc vyhovovalo?“, načež dodávají čtenářům skrze nejrůznější příběhy odvahu věřit tomuto vnitřnímu „hlasu“, který zkrátka .

Jasně, že dítě hned odmala asi osvíceně nenajde svůj smysl života, ale bude díky tomu vůbec vědět o tomto principu – že člověk má hledat, a když bude upřímně a vytrvale hledat, tak taky najde.

Vzpomene si na to ve chvílích, kdy už bude větší a svět mu začne nabízet protichůdné stezky, které promítají ten nastíněný starý pohled na život, podle kterého jsou věci jsou buď dobré nebo špatné, a nezáleží na tom, kdo jsi ty.

Neovlivníme všechno, ale máme nad směřováním našich kroků větší moc, než si připouštíme, a právě porozumění této zodpovědnosti (a tím pádem zákonu příčiny a následku) pomáhá najít to slavné štěstí.

8951_849722658406536_949820767812066368_n

To mi dává větší smysl, než když se pak hodnej táta od rodiny peskuje za to, že nedokáže odříznout ty cigára, zatímco zkaženej ex-vesláckej politik má čistý svědomí, že pro vyhovující PR před volbama šoupne něco na charitu.

Dobro a zlo se zkrátka člověk od člověka liší a tím pádem neexistuje mimo nás.

Vybarvi si svět podle sebe

Jak zazní ve skladbě „Apparently“ od J. Colea: „Tenhle svět je moje plátno a já si ho vybarvím jak budu chtít – je jedno co říkáš, protože není žádný „dobře“ nebo „špatně“, všechno je jedna písnička.“

Žijeme v relativním světě.

Nikdo neví všechno, a naopak to slavné Sokratovo: „Vím, že nic nevím,“ nabývá v současné době nebývalé exploze informací ještě větší váhy.

My ve skutečnosti vůbec nevíme, co se tu děje.

Jediné smysluplné poselství, co se může s mírem na duši posílat dál i novým generacím, proto NENÍ snaž se vyhovovat a za každou cenu napasovat do jakési krabičky „dobra“, ALE poznej, kdo jsi a žij v souladu s tím.

Protože takový postoj plodí pravé dobro zcela přirozeně, bez sebezapírání a ještě si to užijeme.

To je mise Pohádek Nový Věk. Připojíte se?

Ale hele, kdoví…

Napište komentář

* Povinné údaje