Myšlenka, že vidina štěstí až do smrti je možná tou slepou uličkou pohádek číslo jedna, prakticky stála u samého zrodu mojí pohádkové tvorby.

Než ji ale můžeme nabourávat, musíme ji pochopit.

Z hlediska psychologie je vysoce žádoucí, aby dítě mělo vidinu toho, že svět je přátelské místo.

Jsi v bezpečí.

Hlavně klid.

Není se čeho bát.

Bude dobře, tak si hraj.

Naděje v dobrou budoucnost je to, co vidina štěstí až do smrti přináší. Jeho notorická rozšířenost je tak pochopitelná a snad i žádoucí.

Vždyť co by nám zbylo, pokud nebude důvod snažil se dnes o to, aby byl zítřek za odměnu?

Jak by mohl být někdo tak bláhový a snažit se vzít nám tuhle vidinu?

Ani většina dospěláků se nedovede úspěšně poprat a vyrovnávat s nástrahami světa, tak jak by to asi mělo dokázat chudák malé bezbranné dítě?

Ale tady právě vidím toho zakopaného psa – PROČ to vlastně většina dospěláků nedokáže?

Co když žili s vidinou štěstí až do smrti, které jaksi nějak nedorazilo, a teď nemají žádnou oporu, žádnou alternativu k tomu očekávanému štěstí.

Spása měla přijít z venku, a tak ji zapomněli budovat uvnitř sebe, kde jim jí nikdo nemůže vzít…

A tak sledujeme armádu přerostlých dětí, kteří už desítky let zpívají tu samou písničku, kopou kolem sebe a nevidí, že zůstat stát na místě nás ze tmy na světlo nedostane.

Vážně to nejde vymyslet nějak jinak, aby dnešní potlačení bolesti do zítra jen neprohloubilo zdroj zranění?

Dítě versus rodič: Tao nebo protiklad?

Jak jsem uvedl, chápu výsostnou zranitelnost dětské psychiky, a sebrat jim takový pevný pilíř by byla blbost, pokud bychom za to neměli hodnotnější náhradu.

Nebo dokonce vylepšení.

A (nejen) já tak nějak víc to štěstí vnímám ne ve vizi „jednou bude líp“, ale ve vědomém způsobu života v přítomném okamžiku.

Což ono dítě koneckonců tak nějak přirozeně umí. To až rodič kolem něho zkušeně krouží a díky chápání časovosti a zákonitosti ví, kdy se nakrmit, kdy umýt a kdy jít spát, jak mluvit a co neříkat, kam nechodit a proč, na co nesahat a tak dále.

Dítěti tak postupně dává schopnost na tomhle světě přežít a chrání ho tím, dokud se to samo nenaučí.

Ale to začíná být čím dál víc práce, která – jak se zdá – nikdy nekončí, a ta bezstarostná hra TADY A TEĎ pod tíhou toho všeho čím dál víc mizí. Lidé to cítí, a snad asi proto jednou někdo vyřkl onu vidinu, že jednou se to zase vrátí a pak už bude dobře.

Jenže jak by to mohlo být víc než nostalgickou vzpomínkou na dětství, když se neučíme tuhle čistou a přirozenou část sebe sama uchovat, nýbrž ji potlačujeme a zapomínáme.

Nepřidáváme k rovnováze, děláme pravý opak a opouštíme sami sebe.

Přichází prázdno…

Když neumíš žít, je jedno, co tě potká

Nevěřím, že žít dneškem by automaticky mělo znamenat, že upadneme do bohémství a dekadence, protože zítřek se o sebe postará.

Schopnost plánovat budoucnost je to, co evropské civilizaci kdysi přineslo celosvětové hospodářské prvenství, zatímco naši jižní sousedé bezstarostně leželi pod palmou a čekali, kdy jim do náruče spadne zralý kokosový ořech.

Když nedostavíme obydlí a nesklidíme políčko, přijde zima – a buď dřív umrzneme nebo umřeme hlady.

Nevěřím v kroky zpátky, všechno má svůj důvod a něčemu nás učí. Ale když už jsme si tu dokázali pracně vybudovat vcelku bezpečné a hojné prostředí pro život, zbývá ještě ten život v tomhle prostředí žít dobře.

Nezahodit, co máme, ale zkvalitnit to.

Můžeme se furt někam hnát a hromadit a myslet si, že jednou nás to uspokojí, ale to je past. Štěstí až do smrti je součást mentality orientované na „dnešní utrpení = zítřejší vítězství“.

Nechci vyvolat dojem, že bychom se měli vzdát práce ve prospěch požitků, chci najít rovnováhu mezi oběma, protože obě má své místo.

Práce nám spolkne většinu života a namlouvat si, že jednou se nám to vrátí, je rozšířená strategie toho, jak vydržet.

Ale pravda je, že nám tím život utíká před očima a to, že to nějak vydržíme (a spousta z nás nakonec ani nevydrží), je pouhé přežívání, nikoliv žití.

Věřím, že osvojení si několika odvěkých principů orientovaných zevnitř ven člověka pomůže probudit k vědomějšímu způsobu žití, kdy se dokáže cítit dobře i v celku omezenějších podmínkách.

A paradoxně to i může pomoct v cestě za tím, co je pro nás vhodnější, co milujeme a co nás naplní den za dnem. Ale vždycky už to bude dnešek.

***

„Ve skutečnosti nemá náš pocit štěstí či neštěstí v daném okamžiku příliš společného s našimi konkrétními podmínkami, ale spíše je to výsledek toho, jak vnímáme naši situaci, jak spokojeni jsme s tím, co máme.“

Dalajláma

***

Pohádka jako studna všeho, co víš

To jak se na světě cítíme, je ve velké části případů nakonec jen v naší hlavě. A pokud nám dobře není, může to být jen výsledkem našich dosavadních zvyků a přemýšlení.

Kdo si neumí něčeho vážit, snadno udělá z objektivně dobré věci, situace nebo vztahu katastrofu.

Těší se, že příchodem toho či onoho se všechno razantně změní k lepšímu a hele – ono ne. Všechno je při starém.

Co teď?

A právě to bude velká lekce mladého krále Honzy v druhém pokračování jeho pohádky.

Jednička skončila jeho velkým vítězstvím – zachránil princeznu ze spárů obra a vysloužil si královskou korunu. Našel tedy to štěstí, pro které se vydal do světa.

Jenže tady jsem ho nachytal na švestkách, a celé tohle snažení zakončil, že nežili šťastně až do smrti.

– SPOILER ALERT: (nekvalitní) foto poslední dvou strany první dílu – 

Klasická pohádka to v tomhle bodě vždycky utne a my automaticky předpokládáme, že zbylé dvě třetiny života proběhly parádně, protože se hlavnímu hrdinovi něco v mládí povedlo.

V dospělosti proto pohádky jako takové nepokládáme za nic víc, než hříčku fantazie a nástroj k uspání dítěte.

Zapomínáme, že jde o esenciální studnici lidského poznání, a všechny ty jednoduché příběhy s jejich poučeními nás v našem nejotevřenějším věku kódují tím, jaký ten svět kolem je, a jak bude vypadat náš život v něm.

Proto odmítám podceňovat tahle snadná vítězství a pokračovat v trendu, který za stovky let nikdo pořádně nezpochybnil. Dneska prostě už víme a chápeme víc, a někdy tradiční pohádkový symbolismus dělá paseku tam, kde chce sloužit.

Nezlobte se na mě, ale kolik z vás si k pohádkové knížce otevře bokem psychoanalytickou archetypální studii, aby dítěti vysvětlilo, že nemá události v příběhu brát doslova, že jde jen o podobenství atakující hranice nevědomí?

Tím nechci shazovat podobná bádání a snahy, jen věřím, že je i jiná cesta.

A tak nějak přístupnější všedním smrtelníkům.

Proto Honzu po dosažení onoho bájného štěstí provedeme druhým kolem života, kdy bude opakovaně vystaven výzvě převzít zodpovědnost za moc, lásku a bohatství, které získal.

Všechno, co je nám nejdražší, nám totiž může zlomit vaz, pokud nezůstáváme bdělí.

A takové to idealistické bdění v přítomném okamžiku možná není sto procentně dosažitelné, ale je to umění, které lze pěstovat celý život, a za každý den i okamžik, kdy to dovedeme, teprve opravdu poznáme, co to pravé štěstí je.

Pokud tedy sdílíte hlavní myšlenky pohádky
O HONZOVĚ KRALOVÁNÍ, a stejně jako já věříte, že jde o smysluplnější vykreslení toho, jak můžeme ten život mít rádi, nemusíte pro vaše děti hledat dál.

>>> O Honzově kralování (kniha) <<<