Index_finger_front

Jak nakládám s kritikou? Praxe z oblasti tvůrčí činnosti, na kterou vás škola nepřipraví

„Nejen dnes, ale odpradávna lidé vinili ty, kdo nemluví, ty, kdo mluví příliš mnoho, i ty, kteří mluví uměřeně. Nikdo na světě neujde haně.“

Buddha

 

Představte si, že se vám narodí dítě.

Zahrnujete ho láskou a ono roste a sílí. Vzniklo z vás, a tak je každý den s ním takový malý zázrak, i když ne vždycky to je procházka růžovou zahradou.

Víte ale, co pro vás vaše dítě znamená a vydržíte pro něj i krušné časy, protože to za to prostě stojí. Milujete ho a nepotřebujete další logické důvody pro jeho podporu.

To není všechno.

Trávíte s ním každý den, dáváte mu všechen čas, péči a energii, které jste schopní. Tohle je prostě váš denní chleba, obrovská porce vašeho života.

A teď si představte, že jste o pár let později venku s dítětem na pískovišti.

Ono si tam vesele hraje a je samo sebou, protože tak je to správně a nic jiného být neumí. Je vidět i slyšet a spousta maminek i tatínků na lavičkách okolo v něm vidí spoustu různých věcí.

Domýšlí si hned, jaké doma panují poměry, co jsou rodiče asi zač, porovnávají ho se svým dítkem v dobrém i špatném světle a tak dále.

Jedna z maminek je obzvlášť dotčená – dejme tomu hlukem, který vaše dítko při hraní tropí – až jí to zvedne z lavičky. Přijde k vám a začne si na něj stěžovat.

Možná měla špatný den, a vy jste se jen připletli do cesty. Na tom nezáleží, prostě vzniká konflikt.

Posloucháte, že vaše dítě je moc hlučné (neomalené, nevychované, rozcapené, cokoliv…) a paní se na něm prostě něco nezdá. Podlehla emocím a prostě vám to musela říct. Pro někoho je prostě moc těžké nechávat si věci pro sebe a chrlí je hned na druhé bez přemýšlení. Empatií neoplývá každý.

Sedíte, čučíte, vyslechnete si nemilou recenzi svého malého pokladu a teď paní čeká, co jí odpovíte.

Dle jejího názoru by bylo nejlepší se zvednout, přitáhnou své dítě za rukáv a dát mu co proto, abyste jednak vypadali jako rodič, co se stará a abyste z dítěte udělali něco lepšího, než teď je.

 

800px-Khmerchildren

 

Někdo by se začal s paní hádat, někdo by odešel, někdo mlčel, někdo by se zasmál, někdo by diskutoval a obhajoval se, někdo by si postěžoval… variant je hodně.

Ale jedna věc se nezmění – váš vztah k dítěti.

Jste s ním od narození. Každý den. Spoustu let. A najednou vám ho JEDEN kolemjdoucí po pár minutách pozornosti hodnotí, jako by to něco znamenalo.

Pár povrchních dojmů stačí na odsouzení něčeho, co vám pod vaší láskou roste a přináší smysl vašemu životu.

Vážně by se někdo nechal odradit takovou krátkou, nepříjemnou konverzací od toho, abyste se dál snažili vychovávat milované dítě nejlépe, jak umíte?

Asi těžko.

A stejné je to s tím, co děláme.

Někdo zpívá, někdo podniká, někdo učí, někdo sportuje, někdo léčí. Zkrátka děláte, co cítíte, že dělat chcete a nutně jste tím nějak na očích – jako to dítě na písku.

Tím nastavujete lidem okolo zrcadla a vyvoláváte různé ohlasy, ne vždy dobré.

A protože lidi si neumí vždycky hledět svého a ovládat svoje pocity, přijdou k vám nebo napíšou, že co děláte je divné, špatné, ohavné, hloupé, že se jim to nelíbí a podle nich byste se nato měli vykašlat (a často to neformulují zdaleka tak pěkně).

Jenže když je vaše aktivita, projekt či práce něco jako vaše vlastní dítě, jen těžko vás takové nehluboké a chvilkové dojmy okolí zastaví v pokračování.
400px-Oedipe_enfant

Jasně, že to na chvíli zamrzí, naštve nebo zabolí, ale to je asi tak všechno.

Pokud věříte tomu, co děláte, soustavně se zlepšujete a posouváte dál, přibude zákonitě i dosahu a ohlasu, což zvýší i procento kritiků.

Jejich výskyt nutně neznamená, že něco děláte špatně, je to prostě zákonitost. Na světě je pořád převaha těch, kdo se bojí dělat, co by chtěli, a všichni, kdo tento strach umí překonat, jsou jim trnem v oku.

Co mám v takovém případě chuť dělat? Pro některé je bohužel odpověď jasná – stáhnout dolů, poškodit, urazit.

Místo inspirování se jejich příkladem nechtějí vidět to světlo, které by mohlo při vyvinutí určité snahy a vytrvalosti zazářit i v jejich životech.

Nedovolte jim to. Kdyby šlo o vaše dítě, taky se ho nevzdáte kvůli jedné hysterické pizdě z pískoviště.

Vyslechněte si dojmy a třeba v nich najděte něco k poučení, ale nedovolte jim začít pochybovat o vás samotných a vašem úkolu, protože jenom ti nešťastní mezi námi druhé odrazují od čehokoli.

Štastní lidé si hledí svého a když už chtějí něco říct, místo kritiky to vyjádří podporou či dobře mířenou radou.

Neříkám „paličatě si držte svou a braňte se jiným vlivům“, ale vždycky je dobrý mít na paměti, proč to děláte a vězte, že nikdo do toho nevidí tolik. Většinou na vás dokonce za pár minut zapomenou, zatímco vy se tím můžete trápit ještě dlouho. Nesmysl.

 

PNV Citát #23

 

Ať je to co je to, je to tvoje dítě, dej mu všechno a zbytek se o sebe postará. Okolí tě nemůže definovat, sami musíme ukázat, o co se snažíme.

Pokud to zatím nejde, pokračuj v učení.

Pokud ztrácíš chuť z nedostatečné podpory, míň o tom mluv a víc na tom pracuj.

Pokud to ztratí všechnu šťávu a začne to být jen povinnost bez naplnění a radosti, dej si pauzu, dokud si nevzpomeneš, jaký byl důvod začít.

Pokud čekáš na schválení tam z venku, nikdy se nedočkáš.

A pokud tě přece jen kritika odradí, možná jsi na špatný adrese. Odlož a hledej jinde. Dítě by ti totiž taky nikdo nerozmluvil, že jo.

Protože některý věci prostě nejde nedělat, i když třeba ani nedávaj smysl. A tak nejlíp poznáš to pravý.

Pohádky Nový Věk v březnu oslaví svoje druhé narozeniny a to si pište, že se to neodbije jedním statusem na Facebooku. Můžete se těšit na super akci, která tu ještě nebyla. Nápověda: nějakou roli v tom sehraje drak. Nepomohla? Tak zůstaňte na příjmu skrze blog, FB nebo email, ať to stihnete!

1 Komentář

  • Martin Štěpánek

    Odpověď Odpovědět Únor 28, 2016

    Jsem upřímně zvědav 😉

Napište komentář

* Povinné údaje