Dobro a zlo: to je už přece dávno všem jasný, že jo?
Haha… Ne.
Představy a tom, co je dobré a zlé, se mění podle času i místa. Někdy jen trochu, jindy tak markantně, až je to k smíchu.
Když se do Evropy poprvé přivezl tabák, jeho užívání bylo chápáno jako vynikající věc – známka lepších lidí.
Církev proti němu sice zbrojila, protože to byla ďáblova kratochvíle, ale ne ze zdravotních důvodů – naopak kouření bylo považování za léčivé.
Kdybyste tehdy psali pohádku o Bajajovi, „dobré“ by teda bylo představit si ho s dýmkou…
Dneska možná absurdní, ale i za mého dětství si cigaretou pamatuju kovboje Štastného Lucka (Francie), zatímco vlk z Jen počkej zajíci (Rusko) byl aspoň padouch. A to je druhá půlka minulého století, ne tak dávno.
Ale kouření je jen doplněk, přitvrdíme.
Historie je legrace, pokud zrovna nejsi poblíž
Asi jste slyšeli o panovníku Jindřichu VIII., který si založil vlastní církev a jmenoval se její hlavou poté, co mu papež zamítl žádost o rozvod. Dvě z šesti manželek pak dokonce popravil – střídal je jako ponožky podle toho, kdy mu cestu zkřížila jiná – mladší, atraktivnější, movitější či plodnější.
Hnus? Kdepak pro Jindru, bylo to přece pragmatické a tudíž i morální!
Jestli si myslíte, že si lidé tak nějak o dobru a zlu vždy mysleli zhruba to stejné, pak jste mimo.
Známá ukázka toho může být klasické dílo Vladař od N. Machiaveliho, z jehož rad k vetření se do přízně a úspěchů v politice vlastně vznikl pojem machiavelismus – ďábelsky důmyslná manipulace, kdy jste vždy spoustu kroků před soupeřem.
Dnes se to čte jako námět scénáře pro nekonečný zdroj konfliktů v telenovele. Ale dobově byl jeho seznam doporučení:
- jak správně šlapat svému okolí po hlavě
- o hlavy je připravovat bez ušpinění vlastních rukou
- a prolézt všemi důležitými zadnicemi až na vrchol pyramidy
… naprosto legitimní příručkou vhodného chování.
Odporné? Kdepak, svého času geniální, velevážené a DOBRÉ.
To jenom voni, to já bych nikdy nemohl!
Dneska tohle chování považujeme za slizké, nechutné, kalkulativní, nečestné a všelijak odporné (ač ho řada z nás může stále volit, málokdy na to však bude pyšná), ale kdepak tyhle starší časy.
Pro ně bylo vše, co přínáší výhody, naprosto jasnou volbou jako Jihlavanka.
Bylo nemyslitelné a nelogické nechovat se jako hyena. Klepali by si kvůli vám na čelo! Žádné špatné svědomí se nekonalo, přestože v kostele byli na rozdíl od nás pečení vaření.
Možná se chce ukazovat prstem, že to jsou vždycky jenom ti hnusní prohnilí tam někde nahoře, a normální člověk byl a bude dobrák od kosti.
Nevsázel bych na to.
Nevidíme, že naše sofistikovaná morálka beroucí v potaz čisté svědomí a dobro druhých okolo nás, je velmi vzácný a pokročilý výdobytek, kterého si zapomínáme vážit.
Že o tom před dvěma tisíci lety zvěstoval nějakej ukřižovanej pomatenec a pak se o tom napsala jedna dost hojně čtená bichle ještě neznamená, že to od druhýho dne každej pochopil a důsledně aplikoval do vlastního života.
Historické postavy (už od dob Sokrata, Buddhy a Lao-c‘) zvěstující naše dnešní dobro byly nejen výjimečné, ale také vzácné, nepochopené a vysmívané.
Sklízíme v tomhle ohledu výsledky dlouhodobého úsilí celého lidstva napříč mnoha milénii. Procházíme se po zádech obrů a myslíme si, že to byli jen nějaký hloupí trpaslíci.
… a proto nás pohádka bere s rezervou
Ale jak můžeme vidět u předchozího příkladu Lucky Luckovi ručně balené cigarety, proměny dobra a zla tedy nemusí být záležitost dlouhých staletí, ale klidně i dekád nebo třeba jedné jediné generace.
Proto si dávám velký pozor v pečlivém rozlišování, co pod dobro a zlo spadá na úrovni nadčasové a trvalé, protože takové bude platit, ať už náš hrdina nebo hrdinka budou kuřáci nebo nikoliv.
Jejich móda, hobby, ideologie a aktuální trendy jsou odpad navíc, který se v pohádce smí užívat jen s nejvyšší opatrností, nebo nejlépe vůbec.
Vždycky totiž hlavně záleží na tom, zda jsou na své cestě k lepšímu zítřku navzdory obavám a překážkám.
A cokoliv jim na takovéto dobré cestě vložím do výbavy (činy, dialogy, mravy) se musí především vztahovat k tomuto dobru, a žádnému nižšímu, které si moje doba bude idealizovat jako tu nejlepší možnou morálku, kterou bychom měli sledovat.
Morálka je totiž dobový kompromis o tom, v jaké podobě lze dobro uvést do praxe.
Jenže pohádku vůbec nezajímá, co je praktické!
Jejím úkolem je nést dobro napříč dějinami a udržet ho v ryzí podobě v představách a duši samotného lidstva. Něco v nás cítí, že je to tak správné, a intuitivně se mu vždy budeme chtít přibližovat.
To si spoustu pohádkových tvůrců plete.
Ať už se něco podobného „omylem“ propašuje do nové Disneyovky, nebo to vypozorujete u mnoha našich pohádek z dob socialismu (které nenápadně karikaturovaly režim a staly se nástrojem nesouhlasu) – to všechno jsou hříčky pro uspokojení dospělých, ale dítě si z nich reálně mnoho neodnese.
Pod Popelčinou sukní
Jakkoliv může být lákavé do pohádky vsouvat nenápadným zpodobněním žhavá témata jako:
- volit toho nebo onoho, nebo radši vůbec nevolit
- náboženská tolerance nebo netolerance
- sexuální orientace
- ekologie a enviromentalismus
- genderová nerovnost
- vakcína nevakcína
- stravovací a pohybové návyky
Nebo bůhvíco dalšího dnešní svět řeší a považuje to za dobré nebo zlé – to všechno už jsou jenom extenze, jenom prodloužení univerzálního Dobra a Zla, které stojí nad časem i prostorem.
Nejsou to nesmrtelné pravdy, jsou to dnešní výzvy a potřeby. Jak se kdy a kde zhmotní a projeví už pohádku nezajímá – a pokud do toho zabředne, vlastně přestává být pohádkou.
Je popravena a vykastrována: stává se tendenčním, ideologickým nástrojem, který má dnes možná pravdu, ale za dvacet let už třeba bude jeho dobro zase zlem. Jeho příběh se vyčerpá a zapomene se na ní.
Zákon rytmu a misky vah ji semelou.
Ale správná pohádka je trvalá, protože to o čem mluví je zakódované hluboko v nás a nikdy se nemění. Co vyzdvihuje bude VŽDYCKY pravda a VŽDYCKY nám to prospěje, a proti čemu brojí, tomu bychom se VŽDYCKY měli vyvarovat. Tečka.
Třeba taková Popelka se údajně vyprávěla v Číně už před 10 tisíci lety!
Její zprávy o lidském hledání lásky a touze dostat se z nepříjemných podmínek do těch vyhovujících jsou skutečně univerzální, trvalé, nadčasové = tudíž pravdivé vždy a všude.
Nezáleží v co ta holka věřila nebo co měla mezi nohama – důležité je, jak se zachovala a co jí to přineslo, protože v tom nás všechny spojuje.
Jak šel Honza do světa upalovat čarodějnice
Zatímco kdyby Honza při cestě do světa pálil čarodějnice, tak by ho dřív poplácali po zádech (že je dobrý), zatímco dneska by ho zavřeli (že je zlý).
Pohádka nesmí být moc konkrétní, a ke svému ději proto využívá podobenství a metafor (skrytých v postavách, lokacích nebo třeba počasí). Její motiv a poučení se drží v obecné rovině, a té musí velmi důkladně a do hloubky rozumět.
Lepší verze už by byla, že při své cestě dělal to, co považoval za správné – jenže i tak by mohl někoho upálit…
Téměř jistě ale bude Honza na své cestě dobrý, pokud tedy opravdu bude dělat, co považuje za správné, ovšem například ještě s vědomím zlatého pravidla – nedělej druhým to, co nechceš, aby se přihodilo tobě.
Pohádka se tedy opírá o trvalé a věky ozkoušené etické principy spíš, než o vštěpovanou všední morálku obyčejného člověka (hned vysvětlím rozdíl).
Až tady můžeme být klidní, že produktem takové cesty nebude nežádoucí oheň.
Proto nesmíme pohádkové dobro (vycházející z nadřazené etiky, tedy
ideálního dobra = co by mělo být) nahrazovat dobovým dobrem (pracující s „druhotnou“ aktuální morálkou = co je).
Protože o něm si myslel něco jiného křesťan, nacista, komunista, muslim, demokrat, socialista, nihilista, anarchista, enviromentalista i kapitalista, a každý si ho něčím upravil a každý se nějak mýlil – stejně jako všichni, kdo přijdou po nich.
I my.
Protože takoví už prostě jsme – máme dobré úmysly, které si pak ale žijí svým životem a dělají z nás omylné tvory.
Přesto si každý člověk nese možnost sáhnout si na pravé dobro alespoň občas, alespoň nějak, a je úplně jedno, jaká zrovna za okny panuje nálada nebo v jakém politickém zřízení žije.
A jakmile se mu to povede, jeho život rázem získává na váze, kráse i smyslu.
Mám to tam (a musí to svítit!)
Pohádkový hrdina připomíná naše vnitřní světlo, které můžeme v případě potřeby aktivovat.
Hrdina musí někoho zachránit, něco najít; nic jiného není v pohádce důležité.
Všechno, co se naučí a pochopí, vždy sleduje jenom ten hlavní nejvyšší cíl, kterým je:
1. dosahování svého lepšího já
2. předvedení ho skrz pohádku v tom nejlepším světle
= a tím inspirovat k podobnému velkému/velkorysému smýšlení a žití své příjemce (čtenáře/diváky/posluchače).
S těmi v arzenálu pak můžou v reálném životě pracovat, jak si jen usmyslí, ale na to přijde čas až v dalších životních kapitolách, kdy už pohádku nebudou potřebovat.
Nejprve potřebují tenhle kód vepsat pod kůži; musí se stát jejich hlubokým nevědomým činitelem.
Dobro potřebují naservírované v čisté podobě, aby bylo funkční a pravdivé. Jakmile budou kolem něj našroubované lži, domýšlivost, společenské aktuálnosti a umělé podmínky, pohádka se stává nezdravou a škodlivou.
Úkolem Pohádek Nový Věk je předcházet těmto nežádoucím efektům. Rozumí svému žánru do hloubky a staví své příběhy bedlivě a trpělivě s ohledem na člověka tak, aby mu dobře posloužily. S pochopením jeho slabostí a důvěrou v jeho přednosti. Protože díky dobré pohádce si v sobě už odmala můžeme pěstovat svoje vlastní hrdinství, které nám bude na naší cestě kdykoliv připravené pomoct. Zrovna tak ale budeme respektovat své limity, protože dobrá pohádka také vede k blahodárnému sebepřijetí. VYBERTE SI TU SVOU >>>
Leave A Response