800px-Face_of_fatigue

Nemít rád pohádky je známkou nedospělosti!

Nedávno jsem tu psal o tom, jestli je zájem o pohádky známkou nedospělosti. Příspěvek se stočil trochu jiným směrem, než jsem původně plánoval, a tak bych ho rád krátce doplnil o podivný závěr, ke kterému jsem dospěl – Naopak, známkou nedospělosti je, když se nám pohádky nelíbí!

Vysvětlím.

Chvíli zapomeňte na všechen nános, který okolo pohádkového žánru dnes panuje. Všechny večerníčky, Disney channely a Bořky stavitele stranou.

Pohádky mají z historického hlediska funkci studny nadčasového vědění, je to souhrn veškeré lidské moudrosti. Jednoduchá forma je výsledkem toho, že znalosti a poznání elit byly dlouho uchovávány v uzavřených kruzích mimo dav, který tak mohl zůstávat úslužný a sladce nevědomý.

Jenže prozřetelnost si své cesty najde, a tak přicházely toulaví mudrcové, kteří výměnou za nocleh vyprávěly po večerech báje, legendy a pohádky, do kterých tato poznání museli ukrýt do dvojznačností, symbolik a alegorií.

Pohádky se tak staly neškodnou kratochvílí a to jim umožnilo cestovat časem dopředu a nikdy nezmizet. Z mudrců se stávaly staré hodné babičky a ty je zase rády vyprávěly svým vnoučkům. Právě na dětech se blahodárnost pohádky projevila nejsilněji, a proto je dnes chápeme za v první řadě dětskou záležitost, ač si je (otevřeně anebo tajně) umí užívat i starší ročníky.

Když tak potkám někoho, kdo mi řekne: „nemám rád pohádky“, začínám být obezřetný.

IMG_0137

Ne snad z osobní zhrzenosti pohádkového autora, nad to jsem – jak si rád namlouvám – docela povznesen.

Tohle, prosím pěkně, není ani věc vkusu. Sám si mnohem radši večer pustím nějaký napínavý krvák nebo psychologické drama, než Princeznu ze mlejna. A taky jsou samozřejmě pohádky kvalitní, a pak je vedle toho hrozná spousta nedomyšleného odpadu.

ALE.

Opravdu nemít rád? Opovrhovat? To už je jiná věc. Vzhledem k tomu, že pohádky jsou tím nejčistším lidským poznáním, šance jsou, že přede mnou stojí nelidský člověk.

Stín.

Neupřímnost.

Strach.

Nezralost.

Rány, které se nehojí.

Něco není v míru, tudíž nebude dobré být někomu takovému na blízku víc, než je třeba. Lidé, co si s sebou táhnou neléčená závaží, nám ublíží, i kdyby to bylo poslední, co by si sami přáli.

Proto je nemít rád pohádky znakem nedospělosti. Dospělost není číslo, nýbrž psychický stav, kdy život přijímám v obou jeho polaritách, přebírám za něj zodpovědnost, a nesnázím se snažím dříve nebo později čelit, jinak něco uvnitř začne hnít.

„Štěstí vzniká tak, že se postavíme nesnázím a výzvám našeho života.“

Zygmunt Bauman

 

Pohádky jsou velice jednoduché, ale také upřímné. Říkají jak to je, ač to nechceme slyšet. Pravda je, že se ohromnou spoustu času prostě nechováme dobře. Zralé je umět si to přiznat, a třeba snad jednou za uherský rok se s tím i pokusit něco dělat.

Něco v nás to ví, ale něco jiného (ego?) to nepřipouští a radši zapálí celý svět okolo sebe, než aby v tom svém malém světě projevilo zranitelnost. Nechce si přiznat, že přes svoje kvality je nakonec ve vleku věcí mnohem silnějších, než že by je kdy dokázalo ovlivnit.

A lidé, jejichž kroky ovládá ego, možná oficiálně dospělí být mohou, ale nikdy tak docela nedospěli doopravdy.

Pokud ti pohádky vadí pro jejich nadpřirozené jevy, opatrně – ztrácíš smysl pro fantazii, která dává životu nenahraditelné kouzlo.
Pokud máš pocit, že lžou, tak dost možná lžeš sám sobě v jednom kuse.
Pokud ti přijde, že vlastně nejsou tak důležité, zeptej se, kolik dalších věcí zná a zvládne z fleku převyprávět snad každý člověk na světě.
Pokud jsou pro tebe pohádky prostě moc trapný, možná jseš až moc hustej.
Pokud jsou to přeslazené cajdáky, věř, že zadržený slzy jsou rakovina.
Pokud to všechno, o čem mluví „víš“, ale neděláš, pak si to pořád nepochopil.

Zralý člověk nemusí pohádky milovat, ale respektuje je, protože chápe jejich místo na světě. Kdyby tu neměly být, dávno by je písky času pohřbily ve svých dunách.

Napište komentář

* Povinné údaje