Pohádka o nešikovném rybáři

Na povodí jedné řeky ležela jedna nevelká rybářská víska. Mnoho jejích chatrčí a chaloupek bylo postaveno přímo na vodě a proto se zdálo, jakoby snad věčně pluly a plavaly, stále však na tom samém místě.

V zemi, ve které tahle rybářská vesnička stála, docházelo často k různým bojům a převratům, ale odlehlá a drobná místa – zrovna jako tahle malá rybářská vesnička – tyto změny sotva nějak ovlivnily. Zdejší obyvatelé se o nich občas dokonce vůbec nedoslechli, tak odlehlé to bylo místo. Tahle rybářská vesnička si zkrátka žila svým vlastním, pomalým životem. A čas? Ten jakoby se tam úplně zastavil.

Všichni místní obyvatelé byli už odnepaměti rybáři. Jiná práce se tu skoro ani nedala dělat. Protože v řece bylo ryb dostatek, a místní si bohatě vystačili jen s částí úlovků, mohli hojně obchodovat a měnit s okolními pěstiteli rýže.

Rodina rybáře Sajgona bydlela ve vesnici už celá pokolení a patřila k těm nejváženějším. Protože každý v Sajgonově rodině měl vždy hodně dětí, vesnice byla plná jejich příbuzných. Strýčkové, tetičky, neteře a synovci, bratránci i sestřenky, švagrové, prarodiče a tak dále. Sajgon byl na svou rozvětvenou rodinu pyšný a nedal na ní dopustit.

Po svém již zesnulém otci zdědil vrozené vůdcovství a tak platil za hlavu celé početné rodiny. Jeho slovo tu mělo největší váhu. Úctu budil i svým zevnějškem – byl to chlap jak hora s hlubokým hlasem, přímým pohledem a tváří zarostlou hrubými vousy.

Sajgon měl se svou ženou pět dětí. Dvě dcery a tři syny. Své děti měl rád, ale nikdy to neříkal nahlas, byl jim velmi přísným otcem. Hlavně svým třem synům. Myslel si, že jenom tak z nich vychová pořádné muže. Toto nešťastné chování převzal od svého otce, který si k němu počínal stejně, když byl Sajgon ještě malým chlapcem.

Nejstarší a nejmladší ze synů to naštěstí nesli dobře a následovali otcův příklad, protože byli ze stejného těsta jako on. Úplně odlišnou kapitolou byl však Sajgonův prostřední syn. Ten se jmenoval Gao a odmalička vůbec do své rodiny nezapadal. Byl hodně citlivý, proto ho otcovo drsné chování zraňovalo. Svoje trápení si ale nechával pro sebe, protože jeho bratři i bratranci z něj měli akorát legraci.

Co ale bylo nejhorší – Gao byl strašně nešikovný! Zatímco všichni ve vesnici se div nerodily s rybářským prutem v rukách, on se rybaření ne a ne naučit. Málokdy něco ulovil. Větší a silnější ryby mu jeho dřevěný prut kolikrát vytrhly z rukou. Jindy se mu zase při napřahování vlasec do něčeho zamotal a on ho škubnutím přetrhnul.

Párkrát se mu dokonce stalo, že ho chycená ryba stáhla svou silou do vody, až to za ním žbluňklo a on zmizel pod hladinou. Jednou se ve vodě málem utopil, když do ní spadl pro změnu zamotaný do rybářské sítě. Sajgon za ním musel skočit a zachránit ho, načež s ním několik dní nepromluvil. Takovou hanbu cítil za svého syna.

A když už přece jen Gao něco ulovil, bylo mu rybiček líto, a proto, když se zrovna nikdo nedíval, pustil je zpátky do vody. „Máme přece i rýži, ovoce a zeleninu, tak jim nemusíme ubližovat,“ pomyslel si pokaždé.

Gao byl celé vesnici pro smích a jeho otec se za něj velmi styděl. „Ty snad nemůžeš být můj vlastní syn, Gao, vždyť ty máš tak dřevěné ruce! Takového nešiku svět neviděl,“ zlobil se Sajgon každý den a nechápal, jak moc mu tím ubližuje. Gao si totiž přál jako snad každý syn na světě, aby na něj byl jeho otec pyšný. Kvůli své nešikovnosti se mu to ale nedařilo, proto se pro ni neměl rád a byl v jednom kuse smutný.

Všechno se ale jednoho dne dočista změnilo. Na první pohled to byl den, jako každý jiný. Rybářská vesnička vstávala časně z rána a vše v ní tradičně probíhalo pomalu a ospale. Z obvyklého klidného tempa jí však v době oběda vyrušilo vzdálené dunění.

Vesničané zbystřili a snažili se rozpoznat, co je to za zvuky. Dunění se neustále přibližovalo a po chvíli už bylo poznat, že jde o bubnování. Sajgon, který právě s rodinou obědval, zachmuřeně poslouchal a pak se podivil: „Že by vojáci? Co ti by tu pohledávali?“

A opravdu. K jednomu z břehů řeky se přibližovala početná skupina postav – většina pochodovala po svých, někteří se vezli na koních. Vztyčené prapory prozrazovaly, že se skutečně jedná o vojenskou družinu. Netrvalo dlouho a zastavili u vesnice. Zvědaví vesničané vylezli ze svých příbytků a nebyli si jistí, jak mají k této nečekané návštěvě přistoupit. Sajgon si to jako rozený vůdce ke skupince namířil první a v duchu doufal, že s nimi nebudou žádné potíže.

Rázem se však ukázalo, že nebudou. Jednalo se o čistě přátelskou návštěvu. Družina měla namířeno do hlavního města, kam se jel jejich vůdce, urozený mladý šlechtic Kuang Long, zasnoubit s dcerou samotného krále. Kuang měl bystré oči, černé vlasy spletené do dlouhého copu a na sobě překrásné hedvábné šaty s dračím vzorem. Za pasem měl připevněn zdobený bronzový meč.

Zdvořile se představil a požádal, zda by je vesničané nepohostili obědem. Při dlouhé cestě již snědli všechny svoje zásoby a potřebovali načerpat nové síly. Trval ovšem na tom, že zaplatí za všechno, co se svými muži snědí. Byl synem bohatého šlechtice, kterému patřily mnohé měděné doly na jihu země, a tak neměl o peníze nouzi.

Každý vesničan vzal k sobě na jídlo několik vojáků a právě pod Sajgonovu střechu zašel poobědvat samotný Kuang Long. Sajgon ani jeho rodina nebyli na takovou vzácnou návštěvu zvyklí, proto nikdo z nich nebyl ve své kůži. Kuang to rozpoznal a pro zachování dobré atmosféry neustále hovořil o svých cestách, životě ve městě, princezně, a nezapomínal při tom chválit jídlo.

Zpočátku nezvykle zakřiknutý Sajgon se nakonec uvolnil – hodně tomu pomohlo rýžové víno, které jeho žena začala po obědě nalévat – a vyptával se Kuanga na všechno možné. Mladý šlechtic sice nebyl na toto obyčejné a chudé prostředí zvyklý, ale vůbec mu to nevadilo a choval se velmi mile.

Sajgon měl z Kuanga tak dobrý pocit, že mu chtěl představit všechny svoje děti, které si mezitím hrály venku. A to také udělal, jenom Gao mezi nimi chyběl. „Kde je ten náš nešika?“ zeptal se svých ostatních potomků, ale nevěděli to. To nebylo nijak neobvyklé, Gao mezi ostatní moc nezapadal a tak si často hrával sám někde stranou.

„Nešika?“ podivil se Kuang Long.

„To víš,“ zasmál se Sajgon. „Tady jsme všichni zdatní rybáři, jenom ten náš Gao je hrozně nešikovný, on snad nikdy nic pořádného nechytil.“

„Aha. Nu což, třeba je šikovný na něco jiného. Každý máme jiné vlohy,“ odvětil Kuang.

„Co jiného by tu měl dělat? Všichni jsme tady rybáři. Tak jaképak vlohy, je to přece syn Sajgonův a tak by měl být také rybářem.“ Mladý šlechtic na to raději nic neřekl. Sajgonův přístup mu připadal nespravedlivý, ale nechtěl svého hostitele urazit.

Najednou zaslechl odkudsi přicházet líbeznou melodii. Znělo to jako flétna. Nastražil uši a vydal se za těmi tóny. Sajgon ho mlčky následoval a za ním šla i jeho dítka. Vyšli z chatrče a zamířili za roh. Tam seděl Gao, máchal bosé nohy ve vodě a hrál na malou, dřevěnou flétničku.

Jakmile však zbystřil, že ho někdo pozoruje, rychle ji schoval za záda a začervenal se. Sajgon se plácl do čela: „Co mi to děláš? Rybařit neumíš a teď, když máme tak vzácnou návštěvu, si tady raději pískáš jako nějaký pták!“

Gaovi sourozenci se nad otcovými slovy rozesmáli, ale Kuang Long jejich posměšky protnul otázkou: „Ty jsi ten Gao? To bylo moc krásné, zahraj ještě něco.“

Nešikovný rybářský synek překvapeně zamrkal, ale přiložil flétničku ke rtům a začal opět hrát. Sajgon se zbytkem rodiny nechápavě pozorovali mladého šlechtice Kuanga, jak si spokojeně notuje prstem a tančí do rytmu. Nikdy nic podobného neviděli a přišlo jim to směšné. Tak malý a neznalý byl ten jejich svět rybářské vesničky.

Když Gao dohrál, otočil se Kuang Long k Sajgonovi: „Tak vy o tomhle chlapci mluvíte jako o nešikovi? U nebeského císaře, to byla ta nejkrásnější hudba, jakou jsem kdy slyšel. Tvůj syn má velký dar!“

Sajgon se podrbal na hlavě: „Gao a dar?“ Nemohl těm slovům uvěřit. Ve své malomyslnosti neviděl za hranice této malé rybářské vísky, která pro něj znamenala celý svět. Nikdy si nepřipustil, že by existovaly i jiné obdivuhodné dovednosti, než postarat se rybařením o své nejbližší.

„A jaký dar! S takovou by se z něj stal vážený muž dokonce i v hlavním městě,“ nešetřil Kuang Long chválou.

Gao při těch slovech vyskočil na nohy, a ač byl obyčejně odtažitý nemluva, tak směle zvolal: „Vezměte mě s sebou do hlavního města, vážený pane, moc vás prosím!“

Kuang se usmál: „Inu, což o to, pod svá křídla tě rád vezmu, ale co na to tvůj otec?“ zeptal se a pohlédl na Sajgona.

„To v žádném případě!“ vyděsil se Sajgon. „Je to sice nešika, ale pořád je to můj syn. Neumím si představit, že by moje krev nebydlela se mnou pod jednou střechou.“

„Člověče, mluvíš jako slepice sedící na vejcích!“ zasmál se Kuang dobrácky. „Svět je velký, veliký a každý člověk si v něm sám musí najít své místo. Nemůžeš čekat, že všichni patří zrovna tam, kam se to tobě zlíbí. Všechno nasvědčuje tomu, že Gao se pro místní život nehodí, tak proč ho nepustit do světa za štěstím? Tady jej zřejmě nenachází, jak vidím. Máte tu z něj jenom legraci.“

„Gao nikam nepůjde!“ rozhodl rázně Sajgon, který byl ke slovům mladého šlechtice hluchý. „Tady zůstane, protože jsem se tak rozhodnul já, Sajgon, jeho otec.“

Po těch slovech se vrátil i s ostatními zpět do chatrče. Gao se hořce rozplakal. Sotva v něm prvně v životě vzplanul plamínek naděje, jeho otec ho rázem nemilosrdně sfouknul.

Kuang se na něj chvíli ustaraně díval. Bylo mu chlapce líto a chtěl mu pomoct. Napadlo ho, že by Sajgonovi zaplatil, aby svého syna pustil, ale o to starému rybáři nešlo. Nebyl chamtivý, byl prostě jen usedlý – chtěl, aby všechno zůstalo tak, jak je na to zvyklý. A navíc ta jeho paličatost! Ach, slovy ho nikdy nepřemluví.

„Opravdu chceš odsud pryč?“ zeptal se nakonec Kuang Long tiše. Gao k němu zdvihl svoje uplakané oči a zakýval souhlasně hlavou. Mladý šlechtic si povzdychl, natáhl k němu ruku a řekl: „Tak pojď.“

Gao s Kuangem potají doběhli na okraj vesnice k družině, která už se dávno shromáždila a čekala jen na svého velitele. Ten spěšně zaplatil plný měšec jednomu z vesničanů se slovy: „Rozděl to mezi všechny, kdo nás pohostili. Děkujeme.“ Poté zavelel na rychlý odjezd.

Gao se naposledy ohlédl na svojí rodnou rybářskou vesnici. Bylo mu líto, že musí utéct takhle potají, ale věděl, že je to jediná možnost. Nepatřil tam a býval by tu prožil smutný život. Jeho rodina, hlavně jeho otec, mu to možná budou mít za zlé, ale snad časem pochopí, proč tomu tak muselo být.

Kuang Long viděl ustaranost v Gaových očích a uklidňoval ho: „Neměj strach, Gao, rozhodl ses správně.“

„Proč jsi mi vlastně pomohl?“ chtěl vědět Gao.

„Viděl jsem, že si neváží toho, kdo jsi. A nemohl bych žít s vědomím, že jsem ti mohl pomoct a neudělal to.“

A Kuang Long mu skutečně pomohl. Když za týden dorazili do hlavního města, zasnoubil se mladý šlechtic s královou dcerou a na jejich počest byla uspořádána velká hostina. Kuang zařídil, aby tam Gao vystoupil a zahrál na svou flétnu. Svým vystoupením sklidil u obecenstva veliký úspěch, a brzy se tak o jeho hudebním daru vědělo po celém městě.

Gao se stal dvorním hudebníkem Kuang Longa, a dokud nevyrostl, bydlel u něj a princezny doma. Navíc se stali dobrými přáteli na celý život. Když Gao dospěl, stal se uznávaným a oblíbeným mužem. Nadále skládal i hrál, a navíc začal psát básně a malovat obrazy, kterými se stal zrovna tak proslulým jako hrou na flétnu. Bydlel v krásném domě, nosil pěkné šaty a dopřával si báječné jídlo. Nezpychnul z toho však, protože si dobře pamatoval chudé poměry, ze kterých pocházel. Proto si dal záležet, aby část jeho peněz vždy pomáhala také těm, kteří to potřebují.

Často pak vzpomínal na tu malou rybářskou vesničku, na svého otce Sajgona a na zbytek rodiny. Věděl, že za tu dobu se u nich nic nezměnilo. Život tam pořád plyne tím pomalým proudem, zrovna jako tamní řeka. A až čas zahojí Sajgonovi rány, jistě se za nimi jednou vypraví a všechno si nakonec odpustí.

Každý den, když šel Gao spát, děkoval za odvahu, díky které dokázal opustit své kořeny a odejít. Nikdy by tam nebyl šťastný a navíc by žil přesvědčen o tom, že je jenom nešikovný rybář. A on byl přitom tak nadaným umělcem!

„Kolik je ve světě asi takových lidí, co se trápí prací, která jim nepřísluší, aniž by kdy objevili svůj skutečný vnitřní poklad?“ napadlo ho. Ale ještě než našel odpověď, jeho únava zvítězila, a Gao se spokojeně odebral do říše snů.

KONEC

„O nešikovném rybáři“ je jednou z 6 pohádek tvořících sbírku Příběhy z dalekého východu. Ta vyšla v rámci série Pohádky Nový Věk v červenci 2014, a ve svém 2. aktualizovaném vydání (2021) je dostupná výhradně na odkazech níže:

>> Příběhy z dalekého východu (e-kniha)

>> Příběhy z dalekého východu (kniha)