Untitled design (2)

O smutné malířce (vyškrtnuto z knihy)

Žila byla jedna malířka a ta si moc přála najít lásku. Což o to, tu a tam se nějaký nápadník našel, žádný jí ale nebyl dost dobrý.

„Jsi moc vybíravá,“ říkávali jí.

Ale ona měla jasno. „Podívejte se, kolik je všude nešťastných domovů. Nechci být další z nich. Chci najít toho pravého.“

Jenže špatně se jí hledalo, když byla pořád sama stranou od lidí, kde malovala své obrazy a o lásce jen snila.

Jednou si řekla, že pro lepší představu si toho svého vysněného namaluje. A tak si připravila plátno na stojan, posbírala všechny štětce a barvičky, a pustila se do tvoření. Malovala a malovala a práce ji šla od ruky. Čas jakoby se jí najednou přestal dotýkat, a ona v tom zvláštně krásném bezčasí namalovala svůj vůbec nejhezčí obraz.

Byl na něm krásný plavovlasý muž v nejlepších letech s odvážnýma, ale laskavýma očima. Byl štíhlý, usmíval se, měl krásné šaty a u nohou mu stál věrný pes. Obraz malířka pojmenovala Ten pravý.

Obyčejně své povedené obrazy brala na výstavy, kde se jí občas poštěstilo a někdo si je koupil. Tenhle se jí ale tak líbil, že si ho nechala pro sebe a celé dny se na něj dívala.

Jak čas plynul, pořád tam seděla a představovala si, jak báječný by to byl manžel. Dočista se do toho obrazu zamilovala, a už si nedokázala představit, že by se kdy vdala za jiného.

A tak se jednou stalo, že muž na obraze ožil. Vřele se na malířku usmál a řekl: „Přál bych si být s tebou. Ale nemůžu do vašeho světa. Co kdybys ty přišla do mého?“

Nadšená malířka se podivila: „A to by šlo?“

„Jistě,“ pravil a podal ji ruku.

Ona se dvakrát nerozmýšlela. Dávno ji na světě nezajímalo nic, než ten obraz, a tak mu v zápalu vysněné lásky stiskla ruku a vstoupila za ním do obrazu. Nyní už z rámu nekoukal jen muž se psem, ale po jeho boku nyní stála malířka, se kterou se spolu drželi v objetí.

Její maminka za pár dní zjistila, co se stalo, a ze zármutku uschovala obraz na půdě, kde zapadal prachem. Ani si tak nemohla všimnout, že za pár let se vedle muže, ženy a psa na obraze objevila ještě trojice malých dětí. Do světa za obrazem už se nikomu dalšímu nahlédnout nepodařilo, ale kdoví, třeba se tam malířce žilo lépe, než v tom našem.

 

KONEC

8 Komentářů

  • Šárka

    Odpověď Odpovědět Srpen 19, 2019

    Nevím proč, ale tahle pohádka mě nadchla. Ta je prostě super! Něčím mi připomíná mou nejmilejší pohádku z dětství O ošklivém káčátku, kde se káčátko také necítilo dobře ve světě, ve kterém žilo, ale nakonec svůj vysněný svět našlo, když už na to bylo zralé, a bylo tam konečně šťastné. Někdy je ke štěstí potřeba opustit svět ostatních a najít ten svůj vlastní.

    • David, autor

      Odpověď Odpovědět Říjen 12, 2019

      Děkuji za zpětnou vazbu :) Je takového abstraktnějšího rázu, tak každému vyvolá něco jiného, ale dětem jsem si to netroufl podat, protože efekt může být negativní.

  • Jarmila

    Odpověď Odpovědět Srpen 20, 2019

    Povídka se mi líbila. Člověku se někdy nesplní to o čem sní. Zda by pochopily děti nedokáži posoudit.

  • Marie

    Odpověď Odpovědět Září 7, 2019

    pořád v nás zůstává i v dospělosti kus dítěte které potřebuje sny a naději a v něco věřit,také mám svůj sen a věřím že se mi splní a ten na kterého čekám a věřím jednou přijde….co je pár let z pohledu věčnosti když víme tak málo o tom co kolem vidíme a vidíme to co máme vidět? každý si můžeme vysnít to co budeme chtím mít a žít stačí si přát a věřit a nepochybovat i když to vypadá že se nic neděje děkuji za další nalezný dílek do mé skládanky života

    • David, autor

      Odpověď Odpovědět Říjen 12, 2019

      „Co je pár let z pohledu věčnosti…“ mluvíte mi z duše :) Hodně štěstí a díky za přečtení!

  • Blanka

    Odpověď Odpovědět Říjen 17, 2019

    Krásná, ale příliš smutná pohádka. Něco jako život po životě. Víc se mi líbí optimistický přístup: „Není-li tu ta kterou mám rád, mám rád tu která je tu.“ Čili pohádka s dobrým koncem.

Napište komentář

* Povinné údaje