Infinity-Time1

Pohádka o tvrdohlavých hodinách

Byla jednou jedna Alice a ta vám měla tyhle hodně zvláštní hodiny. Takové ty staré kapesní, které už se dneska nenosí. Ale to na nich nebylo to zvláštní. Podivné na nich bylo, že místo dvanácti číslic ukazujících kolik je zrovna hodin, nahradilo každou z nich slovíčko „teď“. Takže ať bylo ráno, čas oběda nebo západ slunce, hodinová ručička vám pořád říkala, že je jenom teď. Vlastně by se dalo říct, že to byly hodně tvrdohlavé hodiny.

Alice je dostala od svého dědečka a přišlo jí legrační, že si tyhle její hodiny nelámou hlavu z toho, co by měly takové hodiny lidem říkat. Měly svůj rozum a to bylo príma. Jenže pak začala chodit do školy, kde se učili spoustu čísel, a na takové vědomosti už byly tyhle staré kapesní hodiny krátké. Alice je tak jednou schovala do krabice, tu krabici uložila do garáže a po čase na ně docela zapomněla.

Tu se její dědeček roznemohl, byl už totiž hodně starý. Když ho Alice navštívila s rodiči úplně naposledy, už tam jen tak ležel ve své posteli a moc toho nenamluvil. Všichni okolo plakali, ale on vypadal spokojeně. Mrkl okem po Alici a prstem poukázal, aby k němu šla blíž. Jeho vnučka si klekla u hlavy postele a on řekl: „Doufám, že máš ještě ty moje báječné hodinky. Safra, co já si s nimi užil za báječný život!“

„Mám, dědečku,“ přikývla Alice, a v duchu se polekala, zda tu krabici v garáži tatínek nevyhodil.

„To je dobře. Ony jsou totiž chytřejší, než se tváří…“ Překrásně se na svou vnučku usmál a pak se odevzdal tomu nejhlubšímu ze všech spánků.

Hned doma Alice utíkala do garáže a k velké úlevě tam krabice pořád byla. Vyndala z ní hodiny a prohlížela si je. Pořád byly stejně staré, ušmudlané, poškrábané a pořád tvrdohlavě světu říkaly, že čas je teď. Vzala si je do pokoje, lehla na postel a snažila se přijít na to, proč o nich dědeček říkal, že jsou chytré.

Dumala a dumala a nic nevydumala.

„Ach jo, proč musel děda mluvit v hádankách,“ nazlobila se a schovala je do kapsy, kde už je od toho dne zase všude nosila s sebou.

Napadlo ji, že se poptá ostatních, co si myslí, a začala u snídaně s rodiči. Maminku nic nenapadlo, za to na hodinkách ocenila jejich eleganci a starožitnost: „Jsou takové pěkné, to budeš mít na dědečka hezkou památku.“

Tatínek, starý šprýmař, zase mínil: „Podle mě je to prostě takovej vtípek. Hele, třeba přijdeš pozdě do práce nebo na schůzku, no a ten kdo na tebe čekal, se zeptá, jestlipak víš kolik je hodin. No a ty vytáhneš tyhle hodinky a ukážeš mu, že přece teď. Pak se oba zasmějete a je to v suchu.“

„Ale no tak, ještě se ta naše holka odteď takhle bude vymlouvat ve škole,“ napomenula ho maminka.

„Jestli není její učitelka stará husa, tak se tomu taky zasměje,“ stál si za svým tatínek. Od maminky se za to dozvěděl, že on je zase starý vůl, ale pak si dali pusu a zasmáli se tomu.

A protože podle Alice nebyla její učitelka ani husa ani vůl (dokonce jí měla ráda), hned se jí ve škole zeptala, co si o jejích podivných hodinách myslí.

„No tedy, nic takového jsem ještě neviděla,“ mračila se paní učitelka na ty chudáky hodiny, jako by jí tím tvrdohlavým odmítáním plnit svůj úkol schválně provokovaly. Šla na to hlavou a hlava jí to nebrala. „Nerada ti to říkám, ale takové hodiny nejsou k ničemu. Čas si přece lidi vymysleli, aby mohli v dějepise říct, co už je za námi, a aby mohli vědci zase vymýšlet, co nového bude zítra. Kdybychom nevěděli, kolik je hodin, tak by byl na světě jenom zmatek.“

Dědečkovi hodiny nedocenil ani spolužák Dominik, který už ani ručičkovým hodinám nerozuměl. „Simtě, máš digitálky na všem – na mobilu, na tabletu i na počítači. Tenhle starej krám můžeš rovnou vyhodit, páč mít to čísla, bych stejně nevěděl, kolik je.“

Kamarádkám se zas líbilo, že staré hodinky vypadaly jako z pohádky, a díky nim si začaly hrát na zámecké paní, které jely na výlet svým překrásným spřežením taženým dvojicí sněhově bílých koní. Alice si to moc užila a na chvíli jí díky tomu netrápilo, že nerozumí, v čem jsou její hodiny chytré.

Cestou domů, když už byla zase sama, se jí ta myšlenka ale znovu vkradla do hlavy a Alice bylo div ne do pláče, že možná už nikdy tu tajemnou dědečkovu zprávu nerozluští. Hodinky se jí houpaly v ruce sem a tam, když tu ji nedaleko od domova potkala její sousedka paní Baťová.

„Ahoj, Alice! Co si to neseš za parádu?“

Děvče pozdravilo a zvedlo ruku s hodinkami.

„Páni, to jsou ty nejchytřejší hodiny, jaké jsem kdy viděla!“ hlesla sousedka nadšením. Hodiny by jistě potěšil takový obdiv, kdyby… inu, kdyby nebyly hodinami.

„Tak vy to taky vidíte? Prozraďte mi, v čem jsou chytré, prosím!“

„No přece připomínají to, na co všichni dneska zapomínají.“

Alice nerozuměla, o čem je řeč, ale naštěstí měla sousedka zrovna povídavou náladu.

„Třeba našemu mladýmu už táhne na třicet, a co skončil školu, dře se v práci od nevidím do nevidím. Je v jednom kole, lítá sem tam, zírá do telefonu, vyřizuje, zařizuje, plánuje, vymýšlí, přemýšlí, zamýšlí, no hrůza. Pořád civí, kolik je hodin, a vždycky se z toho dozvídá, že už měl být někde jinde…“

„To je opruz,“ měla hned Alice jasno.

„A jakej! Furt se někam honí, a když ho konečně vzácně odchytnu, aby se stavil na čaj, div mi z toho přepracování neusíná v křesle. Snaží se mi nakukat, že až to někam dotáhne, bude všechno paráda a všechno si to vynahradí, ale já mu říkám: houby bude! Když si neumíš radost v životě dělat teď, nic to za tebe nezmění. Život nebude zítra, žít musíš umět už teď!

Ale znáš to, jde mu jedním uchem tam a druhým ven, a v tu ránu už mu zas v hlavě šrotuje, co musí zítra udělat v práci. A takových lidí, jako je náš Jarda, těch je dneska plný svět! Možná, kdyby u sebe měli tyhle tvoje hodinky, tak by si nezapomínali užívat i život, který mají dneska. Ať je půlnoc, oběd nebo říjen, vždycky máme jenom teď a tady.“

Alice byla ráda, že jí někdo vysvětlil, jak to dědeček s těmi hodinkami myslel, a tu radost, co z toho měla právě teď, si jaksepatří vychutnala. Od toho dne už hodinky nikdy neodložila a vždycky si díky nim pamatovala, že teď je ten nejdůležitější čas, který byl člověku darován.

vxnpbmpejospjb

14 Komentářů

  • Soňa

    Odpověď Odpovědět Červen 19, 2016

    Dobrý den,
    pohádka o hodinách se mi moc líbila, čas vůbec neexistuje, přesně jak píšete. Dneska jsou lidé nastaveni na jiné myšlení a vůbec neví, že život je teď.
    Bude asi dlouho trvat, než si to každý uvědomí. Přeji hezký den. Soňa

    • David Zonyga

      Odpověď Odpovědět Srpen 2, 2016

      Chápu to jako výsledek doby, myslíme si, že štěstí se kupuje a pak se ztrácí ta schopnost navozovat si ho přirozeně prostě tím, jak ten život vnímám a vidím – Jasně, změna bude pomalá, ale myslím, že už se to začíná chápat „celoplošně“ :) D.

  • Stanislav Šišma

    Odpověď Odpovědět Červen 19, 2016

    Úžasné ~ hodinky jsou a byly vždy mou
    srdeční záležitostí.
    Vše jsem si uložil do archivu a moc
    děkuji za obsáhlý text s obsahem.
    Stalo se skutečně,nebo jsem se ocitl
    v pohádce „Nového věku“⬅⁉

    • David Zonyga

      Odpověď Odpovědět Srpen 2, 2016

      Haha, díky Stando! :) DZ

  • Haniccka

    Odpověď Odpovědět Červen 19, 2016

    Je to je krasna pohadka. :) ted a tady tak to je.

    • David Zonyga

      Odpověď Odpovědět Srpen 2, 2016

      Děkuju, jsem rád, že se líbila :) DZ

  • Šárka

    Odpověď Odpovědět Červen 19, 2016

    Úžasné!!! :-)
    Nedaly by se takové hodinky někde rychle sehnat? Potřebovala bych přesně takový dárek pro synovečka(sehnat se dají jen s anglickým nápisem a hlavně nebarevné- a on miluje barvy), oslava už se blíží a já nevím, jak bych si je sama narychlo vyrobila…
    PS: Do dopisů píši místo data „JE DNEŠEK!“, tenhle nápad s hodinkami je však mnohem lepší :-) !
    buresova.saarka@seznam.cz

    • David Zonyga

      Odpověď Odpovědět Srpen 2, 2016

      JE DNEŠEK náhodou taky dost dobrý :)) Mmm to netuším, taky jsem prodávat viděl jen aglické – určitě se toho ale brzo chytí nějaký podnikavec i u nás 😉 DZ

  • edita

    Odpověď Odpovědět Červen 19, 2016

    Davide opet Děkuji velmi za krásné pripomenuti😊.Já jsem tak ráda za ty Vaše moudre pohadky

    • David Zonyga

      Odpověď Odpovědět Srpen 2, 2016

      To mě moc těší, díky i tobě! DZ

  • Lenka

    Odpověď Odpovědět Červen 20, 2016

    Mám moc ráda vaše pohádky. A děkuji za tuhle.

    • David Zonyga

      Odpověď Odpovědět Srpen 2, 2016

      Děkuju mockrát, vážím si toho! DZ

  • Lýdia

    Odpověď Odpovědět Červen 20, 2016

    Rozprávka sa mi veľmi páčila. Už nejaký ten čas sa pasujem s tým žiť teraz. Nie je to jednoduché, ale oplatí sa.

    • David Zonyga

      Odpověď Odpovědět Srpen 2, 2016

      Je to běh na dlouhou trať, asi jen stěží v tom jde být bez chyby, ale každý krok dopředu se počítá :) DZ

Napište komentář

* Povinné údaje