giraffe-cartoon-1

Pohádka o žirafě, která ráda tančila

Žila byla jedna žirafí holčička jménem Elívka a ta odmalička moc ráda tancovala. Když byla malá, pořád skotačila všude kolem a dospělé žirafy jí to dovolily, protože byla malá.

Když ale trochu vyrostla, a její žlutý krk s hnědými skvrnami se začínal parádně žirafofsky natahovat, přišli a vyptávali se: „A co budeš dělat, až budeš veliká jako my? Každá žirafa by měla vědět, co z ní jednou bude.“

Malá Elívka tomu nerozuměla. „Však já už jsem to, co chci být, já jsem tanečnice!“

„Ale no tak, buď rozumná,“ říkávali, „tancování, to je spíš pro labutě, plameňáky, motýly a jim podobné. Oni nejsou jako my, víš.“

Nevěděla a stála si za svým, protože byla zdravě paličatá: „Ale já ráda tancuju!“

„Z toho vyrosteš,“ smály se dospělé žirafy povýšeně a myslely, jakoupak to nepředávají svým mladým životní moudrost. Ale byly v tu chvíli všechno, jen ne moudré.

426_001

Žirafy podle nich měly chodit vyprahlou savanou a okusovat napůl uschlé stromy, které už tak dostávaly co proto. Osm až dvanáct hodin denně, no představte si to! Den za dnem, rok za rokem, pořád dokola až do konce.

Jenže pro Elívku byla jen taková představa strašidelnější, než potkat hladového lva – měla ráda legraci a poznávání a zkoumání a dobrodružství a smích a skákání a utíkání a prostě všechno, čemu ty staré nudné žirafy vůbec nerozuměly.

Ale co se nestalo.

Čím byla starší, tím pořád víc zapomínala tancovat a pořád víc začínala jen tak chodit s ostatními těmi suchými africkými pláněmi a přežvykovat ty nažloutlé listy z okoralých větví. Málo si toho ale všímala a to byla chyba.

Aby se pořád mohla cítit výlučně, neříkala o sobě, že má hnědé skvrny na žlutém těle, ale že je hnědá a má žluté čáry. Tohle a podobné výmysly ale nezabránili tomu, že dospělý žirafí život už klepal na dveře.

To už i ona narostla do těch dospělých žirafofských pěti metrů a byla z ní krásná a silná žirafa. Ale i když to navenek nebylo vidět, uvnitř si tak silná nepřipadala.

Naopak, bylo jí strašně moc smutno. Snažila se držet krok se stádem ze všech sil a dělat všechno, co mají dospělé žirafy dělat, ale na rozdíl od ostatních jí takový život prostě nedělal dobře.

Nemohla vystát už ani jednu další větev akácie. Bylo jí zatěžko pro ni jen natáhnout vypláznutý jazyk, který je pro žirafy to samé, jako ruce pro dvounožce. A tak si jednou prostě sedla na zem a rozplakala se.

Ostatní žirafy ze stáda ji obcházely s opovržením – sednout si na zem bylo pro žirafy odjakživa nedůstojné, všichni by se měli udržet na nohou stůj co stůj. Vždyť byly zvyklé ve stoje i spát.

Stádo se jí začalo vzdalovat, ale Elívce už to bylo jedno. Jen za ním prázdně koukala a věděla, že další míli už s nimi prostě nepůjde.

„Jakpak se na té trávě sedí? Už jsem ji na bocích necítila celé roky,“ ozvalo se za ní. Byla to Twigy, jedna z jejích babiček.

Twigy vždycky chodila poslední. Ostatní mysleli, že je to kvůli jejímu stáří, ale ona se prostě ráda kochala africkými výhledy.

„Mě se tu nelíbí, babi. Nezvládnu žít jako ostatní. Fakt jsem se snažila, ale nejde to.“

„No to máš náhodou dobrý, že to víš! Hele, myslíš, že támhle v tom davu se každá třetí žirafa necítí jako ty? Ale dělají, jakoby nic, aby se vyhnuly těm pohledům, co sis právě vysloužila.“

„Vlastně nebyly ani tak hrozné,“ uznala Elívka.

„No a to je na tom nejzábavnější! My žirafy jsme stejně pořád ještě sto let za opicema. Tak kam půjdeš?“

„Nikam, budu tady sedět,“ zafuněla její vnučka a tvrdohlavě zkřížila kopýtka na hrudi.

„Ale no tak, vsedě se přece tančit nedá,“ usmála se babička Twigy.

Elívka k ní zvedla hlavu. Už jen slyšet o tančení jí hned zvedlo náladu.

da4de4913039f3ee4cf73b35775899c1 (1)

„Běž na jih, tam je vlhko a listy tam nikdy nežloutnou – jsou pořád zelené a šťavnaté. A dokonce jim rostou i jabloně! Mmm, hned bych se do jednoho jablka zakousla, kdybych ještě měla zuby.“

Elívka se rozzářila: „Ty myslíš, že můžu tancovat?“

„Já si myslím, že ty nemůžeš netancovat,“ usmála se babička.

V tu ránu jakoby Elívku vyměnili. Tvář se jí rozjasnila, znovu se postavila na nohy a konečně začala našlapovat do rytmů, které slyšela jen ona.

Od té doby jsem jí nepotkal. Povídá se, že se jí na jihu zalíbilo a dobře se tam tančilo. Možná tam už zůstala, možná se po čase vrátila a naučila se žít se svým stádem, a možná se stala první žirafou na měsíci. Ale ať už jí její neobyčejný žirafí osud zavedl kamkoliv, měli byste vědět, že Elívka moc ráda tancovala a den, kdy si to dovolila, byl důležitější než všechny ostatní dny.

KONEC

Tak všechno nejlepší, ségra!

2 Komentáře

  • Mary

    Odpověď Odpovědět Srpen 2, 2016

    Děkuji za tu krásnou pohádku, Davide! Má hluboký smysl! Viděla jsem se tam, já neměla to štěstí, mít tu babičku. Ale teď sama jsem babička a už vím, co dělat. Ať život mé vnučky dopadne lépe!

    • David Zonyga

      Odpověď Odpovědět Srpen 2, 2016

      Tak to má vnučka kliku, že má takovou svojí Twigy! :)) Děkuju moc.

Napište komentář

* Povinné údaje