Žil byl v kraji podobném tomu vašemu mladý jinoch jménem Jan. Měl jednu krávu, které říkal Vendulka, a jednoho pašíka, a tu krávu nikdy nepodojil a pašíka nikdy neporazil.
Krávu nechal volně se pást trávou na louce, a pašíkovi dokonce vyvařoval to samé, co si k jídlu dopřával sám. Okolí ho káralo, že praseti může házet cokoliv – kdejaké zbytky- protože je všežravé, a on na to vždycky opáčil, že právě proto mu může dávat i to dobré.
Na dvorku měl taky svého věrného psa, a sem tam se ukázala i kočka, ale ta věrná nebyla, radši se toulala na vlastní pěst. Nebo vlastní tlapku.
A tak s těmi zvířátky společně žil a měl je rád jako ty nejlepší kamarády.
Ale tu se jednou nad jejich bezstarostnými dny stáhla všechna mračna. Šel totiž kolem dvorku Janův strýc, a při pohledu na pašíka se mu sbíhaly sliny.
„Dobře jsi ho vypásl, jen co je pravda! Což takhle ho porazit? Pozveme celou ves a uděláme zabíjačku. Jářku, budeme tak oblíbení, že se o nás bude mluvit i na zámku támhle na kopci!“
„Nech si zajít chuť, strýcu, pašík je můj kamarád a zůstane živ!“
Strýc se hned rozlítil: „Co je to za nesmysl, zvířata jsou k snědku! Však já ti to ještě rozmluvím.“
Chvíli se hádali, ale Jan se nedal. Strýc nasupeně odešel, ale ještě tu noc se vrátil, když už všichni spali. V ruce svíral ostrý nůž a namířil si to k pašíkovi. Už už by ho měl, když mu pod nohama něco zašustilo.
Jana to vzbudilo a ve tmě spatřil strýcův nůž. Skočil proti němu, aby zachránil pašíka, a padli na zem. Strýc zařval bolestí, protože se při pádu nožem řízl do dlaně.
„Dal jsi přednost praseti před rodinou, co jsi zač?! Málem jsi mě zabil!“ křičel na celé kolo, až vzbudil všechny ve vsi.
„Je to jen škrábnutí a můžeš si za něj sám!“ zlobil se zase Jan.
Strýc utíkal ven a křičel: „Vlastní krev mě chtěla zabít! Máme tu vyvrhela! Honem, lidičky, pomozte kdo může!“
Než se Jan nadál, začali na dvůr přicházet sousedi se zapálenými loučemi a nechali se hlučným strýcem navést, aby ho vyhnali pryč jako mordýře!
Sotva že stihl své tři kamarády vzít s sebou, už byli za vesnicí a docela sami uprostřed noci.
***
A tak zůstali bez domova.
Jan si musel zvolit skutečné přátele oproti těm, kterým na jeho pocitech nezáleželo. Ale říká se, že domov je tam, kde člověka obklopují jeho nejdražší, a tak se každý den zabydlel se svými třemi zvířecími kamarády kdekoliv to šlo, někdy i pod tím nejobyčejnějším stromem.
Často je pohostil kusem jídla kdejaký dobrý člověk, kterých potkal víc, než by kdy tušil, že jich po světě chodí. A když přece jen přišla bída, jeho kamarád pes mu pomohl něco ulovit, a kamarádka kráva se podělila o své mléko. A i když bylo nejhůř, nikdy nemyslel na to, že by pojedl kamaráda pašíka.
Tu se jednou přihnal velký bouřkový mrak a pršelo z něj po třicet dní a třicet nocí. Všechny to zahnalo do tepla svých domovů, jenom naše skupina dál bloudila beze střechy nad hlavou.
„Člověče, pojď se ohřát!“ volal na něj jeden sedlák ze svého stavení. „Opečeme si tvého vepře a týden tu budeme hodovat.“
Jan odvětil, že to je jeho kamarád a jíst ho nebude. A když sedlák zjistil, že mu jeho dobrá vůle na oplátku nic nepřinese, zabouchl mu dveře.
Jinde se zase kramářovi zalíbila kravička: „Nech mi ji a dám ti za ni nějaké peníze, aby sis mohl pronajmout střechu nad hlavou, než se ta hrozná bouřka přežene.“
„Vyměnit přátelství za pár dní sucha by byl zlý obchod,“ mínil Jan.
„Inu, když to říkáš takhle, asi máš pravdu,“ uznal kramář a šel si po svých.
Jako třetího potkal pasáčka ovcí. „Páni, mít takového psa, moje práce by byla o tolik lehčí. Nechceš ho vyměnit za jednu ovci?“
Jan měl jasno: „Ani za deset, je to můj kamarád.“
„To je škoda, deset jich ani nemám. Ale vypadáte zmoženě, nechcete si odpočinout? Mám tu nedaleko chýši. Nějak se tam snad poskládáme.“
Po dlouhé době měli úkryt před deštěm a když pasáček viděl, jak se Jan třese zimou, pohostil ho horkou polévkou z rendlíku. Potom mu Jan vyprávěl, jak musel odejít z domova, aby ochránil své zvířecí přátele, a pasáčkovi ovcí se při tom tak zvláštně zablýsklo v očích.
Když usnuli, zdál se Janovi zvláštní sen. Pasáček ovcí se v něm proměnil v zářivého stříbrného jelena a pravil: „Děkuji ti za úctu, kterou projevuješ mému druhu. Zvířata se před tebou nemusí bát o život, a proto jsi hoden mluvit jejich řečí.“
Pak sen skončil.
Když se ráno probudil, pasáček s ovcemi i chýše byli fuč, a on byl zase promoklý na kost. Pomyslil si, že přístřešek z toho snu by se náramně hodil, když tu uslyšel hlasy: „Panstvo, vstávat, Jan je vzhůru! Brzy se vypravíme na cestu.“
„To je dobře, tam kam půjdeme jistě mají kočky, které můžu prohánět. Nebo veverky. Nebo zajíce!“
„Ten elán ti závidím, brachu, já už se sotva valím.“
Jan zíral jako opařený. Ty hlasy patřily jeho zvířecím přátelům! První byl kravský, druhý psí a třetí patřil vepříkovi.
„Tak to nebyl sen, já vám rozumím!“ zajásal a jeho tři přátelé z toho měli zrovna takovou radost. Vždyť mít někoho rád a k tomu si navzájem opravdu porozumět, to je svazek silnější než lýko! Od toho dne se jim tak putovalo ještě lépe.
A tak se Jan dozvěděl, že jeho pes je věčně veselý a bezstarostný, Vendulka je milá a rozumná, a pašík z nich byl největší lenoch, ale za to dobrák od kosti.
Škoda jen, že nepřestávalo pršet. To už vám napadlo tolik vody, že z toho byla povodeň. Jan vyrobil veliký vor, aby je všechny čtyři unesl. Hladina pořád stoupala, až už nebylo vidět ani koruny stromů a celé okolí se proměnilo v širé moře.
Týden neviděli živáčka, jen občas jim nad hlavou proletěli ptáci. Jan na ně občas volal, ale zvířecí řeč mu nebyla platná, protože ptáci dokola opakovali jenom čtyři slova – sever, jih, voda a hlad.
„S těmi si jeden nepopovídá,“ utrousil Jan, kterému po té dlouhé plavbě pořádně kručelo v břiše. Všichni čtyři už byli zesláblí, a tak se k sobě jen choulili a báli se, že voda nikdy neustoupí.
„Pokud bude nejhůř, pojez mého masa, udrží tě naživu,“ řekla mu Vendulka.
„Mého smíš taky, alespoň jeden z nás přežije,“ přidal se pašík.
„Jste moc hodní, kamarádi, ale to radši umřu hlady. K čemu zůstat živý, když by mi to pak bylo do smrti smrťoucí líto?“
„Nemluvte nesmysly,“ zaštěkal pes. „Až kolem zase proletí ptáci, některého chňapnu a bude vystaráno.“
Jan ho podrbal za ušima. Věděl, že i když ptáci nejsou ti nejchytřejší obyvatelé zvířecí říše, strach jim nedovolí letět příliš nízko.
Začal usínat. Přemýšlel o tom, jaká je škoda, že aby na světě jeden přežil, musí to jiného stát život. Třeba to jednou bude jinak. Ale on si musel vybrat svou rodinu dnes a byl rád, že tak udělal podle hlasu srdce, a ne podle toho, jak mu druzí říkali, že by věci měli být.
Někdo má štěstí a narodí se tam, kde ho budou mít rádi a kde si ho budou vážit. Jiní si své rodiny musí najít sami. A jak tak usínal tím hlubokým spánkem, byl si jistý, že ve svých třech zvířecích kamarádech svou rodinu našel.
***
Dlouho tak spolu pluli světem a celou dobu spali, až dorazili do úplně odlišných světa krajů. Voda konečně klesla a první se vzbudil pes. Z radosti, že zase může běhat všude okolo, začal vrtět ocasem a olizovat tváře svým kamarádům: „No tak, vstávejte už, voda je pryč!“
„Opravdu! Ale kde to jsme?“ rozhlédl se Jan zvědavě.
Okolní příroda vůbec nevypadala jako ta, kterou nechali doma. Bylo tu méně zeleně, za to víc písku a prachu. Rostliny byly ostřejších rysů, ale jejich plody hrály všemi barvami duhy. Vzduch byl horký, to asi že sluníčko tu bylo tak nějak veselejší, či snad možná hlučnější.
Pomyslil si, že tady se mu bude hůř zvykat, ale pak ji spatřil. Seděla tam v dálce uprostřed pustiny a když přišel blíž, uviděl, že má snědou kůži, a při pohledu do jejích hlubokých černých očí se mu zamotala hlava.
Ona vypadala překvapeně, že ho vidí. A tak se tam na sebe zvědavě dívali, ale když promluvili, každý hovořil jinou řečí a nerozuměli si ani slovo.
Co ale bylo nejzvláštnější, že stejně jako Jan za sebou měl své tři zvířecí kamarády, i ona byla obklopena trojicí zvířat.
Jan dvě z nich nikdy předtím neviděl.
První bylo hubené, flekaté a obrovské – totiž to hlavně ten dlouhý krk. Dívalo se na ně z výšky a něco přežvykovalo.
To druhé bylo jakoby veliká kočka, krásná a trochu naháněla hrůzu. To asi ty její velké zuby.
Třetí byla opička. Tu Jan náhodou znal, protože ji měla zámecká paní, která bydlela na kopci nad jeho rodnou vesnicí. Prý ji to vzácné zvíře dovezli odněkud z dalekých krajin. Asi se v těch krajinách právě nacházel, pomyslil si, zatímco opice na něj vyplazovala jazyk.
„Je moc hezká, škoda že ji nerozumím,“ řekl Jan Vendulce.
A tu se stala ta nejpodivnější věc. Opička na něj promluvila: „Tak počkej, já jí to povím.“
Dívka se začervenala, když ji opička zašeptala do ucha a něco jí pošeptala nazpátek.
Opice zase promluvila: „Ptá se, jak se jmenuješ a odkud jste sem připluli?“
Jan tomu nemohl uvěřit: „Tak ona vám taky rozumí?“
Odpověděla mu ta velká kočka, která vlastně byla lvice: „Ano, naše Amarí mluví zvířecí řečí. Z jejího kmene ji vyhnali, že prý je čarodějka, a tak žije s námi. Jsme rodina.“
Páni. Jak jen bylo možné, že na druhém konci světa potkal někoho, koho potkal úplně stejný osud? Hned se dal do vyprávění svého příběhu a když skončil, Amarí na něj něvěřícně valila ty svoje hluboké oči. Byly tak krásné!
Jan sebral odvahu a zeptal se: „Když jsme si tak podobní, nevadilo by vám, kdybychom tu s vámi chvíli zůstali? Něco mi říká, že jít dál by byla chyba.“
Lvice jí pověděla, co měl na srdci, a Amarí se na něj usmála: „Nejdřív mi musíš představit své kamarády.“
A než stihl Vendulku, pašíka a psa představit, sami už se s ní dali do řeči a moc se jim líbila.
Tak tam spolu zůstali, a byla z nich taková trochu člověčí a trochu zvířecí rodina.
Sotva si kdy vzpomněli na dobu, kdy se i mezi tolika svými cítili tak osamělí. Co bylo včera už je netrápilo, protože dnešek byl dobrý. A zítřek? Ten už se o sebe postará sám, ale ještě nikdy k němu nehleděli s takovým úsměvem na tváři i v srdcích.
KONEC
Pohádka O zvířecí řeči se objeví spolu s dalšími deseti příběhy v připravované knížce POHÁDKY NOVÝ VĚK 3 (zima/jaro 2019). Pokud vás její naladění zaujalo, můžete si čekání zkrátit některým z dalších titulů ze série inspirativních pohádek >>
Leave A Response