RECENZE: Bambi (1942) – Klasika, která tak trochu postrádá cílovku

Bambi se stal už během 2. světové války teprve pátým celovečerním filmem studia Walta Disneyho.

(Po Sněhurce, Pinocchiovi, Fantazii a Dumbovi.)

Jméno této postavičky je notoricky známé, a hodně lidí by vám o filmu možná řeklo, že to je „to smutný s tou srnkou, které zastřelili maminku“.

Dobře, ale pamatujete si z Bambiho ještě něco dalšího?

Pokud zrovna vyloženě nepatříte k jeho fanklubu, odpověď byla nejspíš záporná.

Oproti jiným nesmrtelným Disneyovkám totiž Bambi trpí pár neduhy, které ho drží stranou od úplně nejlepších snímků jeho slavného tvůrce…

Je to krásné, ale…

Bambi je krásné, umělecké dílo.

Jeho klasická animace, svého času nejlepší na světě, je dodnes velmi poutavá a patří k vrcholům celého filmu.

Dokreslení pěknou hudbou je další předností klasických Disneyovek, tudíž atmosféra je nastavená dobře už od začátku.

Obraz a zvuk nám spolu nastiňují hlavní tématiku filmu, kterou je (podobně jako o 50 let později ve Lvím králi) koloběh života.

Během stopáže dojde celkem třikrát k vystřídání ročních období – Bambi se na začátku rodí jako malý koloušek, později je z něj dospívající sameček a nakonec ho závěrem vidíme jako dospělého jelena.

Vlastně je to celé jedna velká óda přírodě.

Příběh trvá jen hodinu a deset minut, ale pocitově je delší – viníkem je absence téměř jakéhokoliv děje.

… vždyť se tam nic neděje!!

První třetinu sledujeme baby Bambiho, jak se rozkoukává po lese a poznává své okolí, většinou pod dohledem maminky. Najde si kamarády Dupíka (takový místní rošťák, měkčí verze Huckleberry Finna), Kvítka a Fili, svou budoucí partnerku.

Sem tam nějaká legrácka, sem tam nějaká roztomilost – vždyť znáte Disneyho rukopis.

Jediným zvratem v poklidném tempu je hromadný jelení útěk před lovci, kdy se ještě napoprvé společně zachrání.

Později při druhém útoku již matku lidé zastřelí, a právě tento dramatický bod je více méně to jediné, čím se Bambi do paměti diváků zapíše hlouběji.

Drama přesto ke konci ještě narůstá:

Už starší Bambi se nejprve v celkem vyhroceném boji s jiným samečkem utká o přízeň své vyvolené laňky Fili, a později dokonce dostane šanci ji zachránit před loveckými psy, čímž defacto vykoupí ztrátu maminky – velká bolest mu byla velkým poučením do budoucna.

To je důležitá univerzální zpráva – sice smutná, ale většinou nevyhnutelná.

Aby toho nebylo málo, lovci při kempování nedopatřením způsobí velký lesní požár, který tu už definitivně dělá z lidské stopy na matce přírodě jedno velké, odporné zlo.

Pozor ale: dnes tento apel už dávno dosáhl svého vrcholu, a naopak ho musíme vyvažovat i vykreslením dobrých věcí v lidech, aby se v nás odmala nerozmáhala nezdravá představa člověka, který působí na Zemi výhradně jako virus (o což jsem se sám pokusil mj. v Pohádkách Nový Věk 3).

Ale tehdy ho Walt Disney a spol. ještě vhodně vykreslili k probuzení lidí k větší citlivosti, protože svět před skoro 100 lety opravdu nebyl v mnoha ohledech tak jemný a ohleduplný, jak jsme si zvykli brát dnes za samozřejmost.

Myslím, že to ještě bylo na místě.

Každopádně ač jsem zhustil tři klíčové zvraty v celém filmu do pár odstavcům, nenechte se zmást – v tom filmu se toho ani s nimi vcelku moc neděje.

Komu to vlastně pustit?

Objektivně je Bambi prostě pěkný a povedený film, ale má trochu problém s určením své cílové skupiny.

Po prvním půl hodině asi chytnete dojem, že tohle je dívání pro ty opravdu malé diváky, klidně okolo 3 let.

Oproti dalším klasickým Disneyovkám se tu tolik nemluví a místo vývoje dějové linky spíš prostě sledujeme všední život zvířátek v lese, který starší diváky – i přes svou poetiku – brzy může začít trochu nudit.

Smrtí maminky pak ale film obrací a začíná do nás pouštět poněkud silnější kafe, které by naopak už potřebovalo trochu ostřílenějšího, staršího diváka, aby emoční zátěž těchto scén v pořádku zpracoval.

Chvílemi se totiž dostáváme až k takové syrové krutosti, že tu u malého diváka koketujeme s hrozbou traumatu. Budou z toho nejen slzy jako hrachy, může z toho být hluboký a dlouhodobý zármutek.

(A ten se klidně může zvrhnout až v něco TAKOVÉHO!)

Třeba právě smrt maminky je tu jaksi nedoléčená: padne výstřel, a namísto těla a slz už vidíme jen tátu jelena, jak oznamuje, že máma už nikdy nepřijde a s Bambim odchází.

A pak se jede bez okolků dál k dalším katastrofám.

(Tento neduh napravilo až pokračování Bambi 2 z roku 2006, které se soustředí na události po tragédii a Bambiho upokojení, což se muselo vyškrtnout z původního dílu kvůli šetření na délce stopáže.)

Proto mám trochu problém, kam Bambiho diváctvo zařadit. Z půlky je to tak jednoduché a prosté, že je to možné slabé už i pro předškoláčky, a z té druhé je to takové maso, že to zvládne akorát tak dospělák.

Za všechno může čas

Nutno podotknout, že je to dobový efekt.

Podmínky čtyřicátých let minulého století přece jen byly mnohem zemitější a drsnější, než ty dnešní (i kdybyste nepočítali válku), a to i v civilizovanějších koutech světa.

Smrt ještě nebyla takové tabu, a výdobytky jako pohodlí, klid, mírumilovnost a blahobyt rozhodně nebyly na pořadu dne, tudíž kruté výjevy v Bambim nebyly pro dítě možná tak šokující a nestravitelné jako mohou být dnes.

Není to totiž žádný akčňák ani krvák, kde by se taková tvrdost očekávala – je to naopak velmi poetický film hrající na city, tudíž jeho odskoky do temnot působí velmi náhle a NEVYVÁŽENĚ.

Právě tato nerovnováha, která samozřejmě jinak správně obkresluje komplexnost divočiny i života samotného, může za to, že nemám z filmu jako celku úplně ten nejlepší pocit, pokud jde o stoprocentně dobré filmy pro děti.

Dobově to asi nebyl problém označit za nezávadný dětský film, a svou slávu a proslulost si jistě zaslouží. Ale uběhl čas, a dneska bych se za tohle (i přes všechny kvality snímku) spíš nezaručil.

Každý ale zvažte sami!

HODNOCENÍ: 3.5/5

Komentáře:

Leave A Response

* Denotes Required Field