RECENZE: Deváté srdce (1978) – Tohle někdo točil za trest?

Vzhledem k názvu je to ironie, ale když něco tvoříte a nejde to od srdce, je to poznat.

Režisér Juraj Herz rozhodně kariéru nepostavil na žánru pohádky, přesto se do ní výrazně zapsal skvělým kouskem Panna a netvor.

Jinak se ubíral jinudy a nemůžeme nezmínit, že je podepsán pod jedním z nejlepších českých filmů všech dob Spalovač mrtvol.

Přesto se jako jeho další zásadní pohádka uvádí právě Deváté srdce, a já musím upozornit, že je to docela jiná liga.

První zmiňovaná to dotáhla do síně slávy, ale tahle se někde po cestě rozptýlila, začala nasávat a nakonec se zrakvila už v rámci okresního přeboru.

Možná jste na ní vyrostli a nedáte na ní dopustit, ale tady jsou důvody, proč s ní kamarádit nebudu.

Proletáři všech zemí už se nespojujte

Normálně strašidelné prvky v pohádce do popředí nestavím, ale nemít tenhle film alespoň je, byl by úplně o ničem.

Pohádku jako takovou totiž moc nezvládl.

Celou první půl hodinu se nám snaží přiblížit hlavního hrdinu a jeho prostředí, až úplně zapomene pohnout s dějem – a do té doby je to směs nudy a marnosti.

Klobouk dolů hereckému kumštu Josefa Kemra, ale tady jako patriarcha rodiny kočovných komediantů předvádí něco, čemu moc nefandím.

Dualita obyčejného lidu proti pyšné šlechtě je tu tak přitažená za vlasy, až to nedělá dobrotu.

Dobově se tu samozřejmě přihřívá polívčička ideologické pohádce o skvělém proletariátu trápeného odporným buržoustem, ale nejhorší je, že těm svým komediantům zapomene zamést před vlastním prahem.

Naši hrdinové, kterým máme fandit, totiž nejsou zrovna ze škatulky – v rámci svého „kolotočářského“ života je vidíme krást a dělat účty, které neplatí.

Je tu přímo scéna, kdy přivedou hospodského na mizinu, a pak se tváří jako velcí chudáčci, kdy jsou za tento čin „nespravedlivě“ zatčeni.

No jo, to přece přiletělo úplně neprávem z čistého nebe!

Hrdina jak z výprodeje

Filmu se mi tedy hlavního hrdinu, kterým je potulný student Martin (studovat ho nevidíme ani vteřinu) nepodařilo prodat, ale budiž.

To že zval ostatní za peníze, které neměl, zřejmě mělo ukázat na jeho velkorysost (?) – což je prostě nešťastné, ať se na to díváte z jakéhokoliv konce.

Můžeme to brát tak, že aby se pohádkově hrdinou skrz dobrodružství stal, musí ho jeho cesta proměnit ve většího člověka, než jakým byl na začátku.

(alespoň to nebude mít tak těžké, protože jen málokterá hlavní postava českých pohádek je tak o ničem.)

Na tuto cestu se tedy konečně někde až v půlce filmu vydává potom, co se při další potyčce vyhne šatlavě příslibem záchrany princezny.

Tu zaklel zlý astrolog, který zná recept na věčný život. Ten zatím všechny dosavadní princezniny zachránce vyřídil pomocí kouzelného elixíru a pak si je jako správný masový vrah rovná vedle sebe na lavici v zamčené místnosti.

Martin za pomoci šaška (F. Filipovský) vyráží na cestu a film zde potemní, což přináší alespoň první dotyk nějaké atmosféry a dění.

Ještě noční můru a máme hotovo

Druhá půlka je pak úplně jinačí, než ta předchozí – doposud se vám dítě jenom nudilo (pro zdlouhavost a nepoutavost žádného z dosavadních použitých prvků) a neorientovalo (skrz těžkopádné dialogy), nyní se ještě může začít bát.

Ale nerad jsem jen kritický, proto musím zmínit nejlepší místo filmu – naprosto epickou Síň času!

Musím uznat, že mě snad nenapadá hezčí kulisa, která se kdy v českých pohádkách objevila (nepřeháním!). Tady si dali záležet a je to opravdu znát. Mocné kyvadlo, vysoké svíce, hodiny ubírající životní čas… Dechberoucí.

Umělecky hodnotné jsou jistě i hudební příspěvky P. Hapky (především s plesovou scénou tance mrtvých), a také dávám plus za další skvělou kulisu, kterou byla astrologova zlověstná laboratoř – je vidět, že tvůrci si dali na hororových prvcích záležet mnohem více, než na těch pohádkových.

Důkazem toho budiž porážka astrologa, kdy vyprchá účinek jeho nesmrtelnosti a vidíme se jeho obličej během pár vteřin rozpadnout až k holé lebce.

Tohle v nejděsivějších momentech české pohádky snad trumfne i mrtvou princeznu ze Spravedlivého Bohumila!

Já jen děkuju Bohu, že se mi tahle podívaná v dětství vyhnula, protože kam se na to hrabe odhalení tváře Darth Vadera na konci Star Wars VI: Návrat Jediho.

V čem je rozdíl?

K úplnosti dojmů z Devátého srdce musím ještě zmínit blbej obraz, špatné nazvučení a místy divný střih. Všechny tyhle nedokonalosti ale filmu ze 70. let rádi odpustíte, pokud vám za to výměnou něco dává.

Vždyť jen vzpomeňme na naše klasiky jako Byl jednou jeden král, Hrátky s čertem, Nebojsa nebo O statečném kováři – to všechno jsou skvělé pohádky, které si zaslouží neutuchající přízeň, přestože filmově je to dnes na mnoha místech úplný výsměch.

To nevadí, stejně jsou krásné.

Jenže tady nedostáváte nic, takže místo přivření očí to jen prohlubuje špatný zážitek ze sledování.

Závěrem je tu ještě zajímavá dohra s princeznou, která se hned po zasnoubení začne chovat k Martinovi povýšeně a odcizeně, a raději tráví čas s novým astrologem (kterého si zahrál sám režisér Herz).

Tudíž ji vidíme odcházet ze scény defacto stejnou situací, která zapříčinila její původní trable, a můžeme se tedy dovtípit, že komu není rady, tomu není pomoci.

To dává Martinovi možnost se konečně vrátit ke své milé z úvodu filmu (což mimochodem taky není bůhvíjak dojemný románek), a dokreslit pomyslnou šablonu o návratu hrdiny na začátek, ale již obohaceného o nové poznání, čímž může konečně být šťastný na místě, kam patří.

„Děti, tyjátr začíná!“

Převedeno do srozumitelnějších slov – film byl vlastně o tom, jak si měl jeden notoricky flirtující kokeťák uvědomit, že s tou jednou dobrou „v hrsti“ se nemá co otáčet za těmi „na střeše“.

Hm. Tady mám asi tleskat, nebo být dojatý, ale bylo mi to bohužel úplně putna. Jen jsem si přál, ať už to proboha skončí.

Pojetí této pohádky (možná tolik vyčerpané faktem, že se točila zároveň na přeskáčku právě s Pannou a netvorem) dovrší Kemrův závěrečný sarkasmus při oddávání ústředního mladého páru: „Děti, tyjátr začíná!“

Tento výsměch manželství na místě, kde má pohádka vrcholit šťastným koncem, nepůsobí ani tak vtipně (i když dospělý divák se uchechtne), jako spíš přízemní kopnutí do pohádkového žánru, o který snad tvůrci filmu ani moc nestáli.

Filmové pohádky můžeme rozdělovat podle všelijakých druhů, ale v jádru jsou prostě buď dobré, nebo nepovedené.

A tahle mi moc dobrá nepřišla.

Možná svého času působila líp než dnes, ale stárnutí, tolik spojené s její nejlepší kulisou, jí nepřálo a udělalo z ní spíš muzejní relikvii než dílo, ke kterému se budete chtít vracet.

HODNOCENÍ: 2/5

Komentáře:

Leave A Response

* Denotes Required Field