RECENZE: Duše (2020) – Nejdůležitější výpověď naší doby?

Že bude pod oběma nejlepšími filmy roku 2020 podepsáno studio Pixar není pro ctitele pohádek zas takové překvapení, ale co na to zbytek diváckého světa?

Ještě pochopím, pokud jarní výprava dvou elfích bratrů Onward (Frčíme) nedojala nutně úplně každého – to je o vkusu.

Ale pokud jste viděli novinku Soul (Duše) a nechalo vás to chladnými, dávali jste vůbec pozor, co se na obrazovce odehrává?!

Pixar se totiž po čtvrt století ve filmové branži a suverénnímu prvenství v žánru animovaného filmu rozhodl, že si bude definitivně dělat cokoliv se mu zamane.

A že když bude chtít světu naservírovat osvícený film až duchovního rázu, kde upřednostní všechny své dospělé fanoušky na úkor těch dětských, tak to prostě udělá.

Je jim jedno, že se kolem točí samé plytké hlouposti, které sází jen na vizuální dojem – oni nám zas a znovu připomenou, co je to být člověk v dnešním světě se vším všudy.

Diagnóza: zubatá

Témata a dějství filmu Soul jsou – i přes všechnu klasickou snahu zjemňovat a zlehčovat – prostě drsná, krutá a syrová.

Otevřela se tu totiž Pandořina skříňka smrti a posmrtného života.

A jakkoliv i takový svět s jeho postavičkami uděláte pixarovsky rozkošný, chytrý a roztomilý, nic to nemění na faktu, že takhle odvážný a bariéry bořící film pro děti tu (přinejmenším v rámci mainstreamu) asi ještě nikdy nebyl.

Je vážný, je hluboký, je inteligentní.

A taky možná znepokojivý. Či dokonce nevhodný? Protože Pixarovku prostě těm dětem pustíte, jenže jak se poperou s tíhou samotné zubaté?

Tohle není jen festival smrťáků z Coco, ze kterého se zase vesele vrátíme zpět. Tady se prostě umře…

Je to jenom jako! (jenže není)

Šlo se na to v rukavičkách a tvůrci si hodně dali záležet, aby to bylo laskavé jako vždy:

Dušičky čekající na zhmotnění tu dovádí jako malé děti, hlavní hrdinka působí jako klasicky znuděná puberťačka, která pózou maskuje strach, a složité koncepty jsou tu sdělovány veselým a jednoduchým jazykem.

Skoro byste zapomněli, že děj se točí okolo smrti hudebníka ve středních letech a jeho snaze vzepřít se osudu a znovu se vrátit na zem.

(Potřebnou vedlejší roli klauna/blázna tu pak výborně plní šaman, který ve spirituálním světě převáží vnitřní děti na území stínů (kde mají zachraňovat ztracené duše před zmařeným životem), zatímco v reálné sféře se živí máváním s cedulí na chodníku.)

Asi vám nemusím říkat, že v rámci toho se vyobrazí a padne na téma života a umírání, smysluplnosti, osudovosti, bytí, lidského údělu a dalšího filozofování tolik obsahu, až se skoro nestačím divit, že tohle chtěli pustit do kin!

(A pustili by, kdyby nějaká kina byla v provozu, že jo – premiéry se tak místo toho ujala streamovací platforma Disney+, kterou u nás nikdo nemáme.)

„Vážně stojí za to umřít pro život?“

Vždyť jen vyústění ústřední linky s jazzmanem KONEČNĚ boří falešnou spásu posledních dekád, že splnění našich snů rovná se štěstí až do smrti.

Tady se moudře ukáže, že to prostě není celej ten vtip – spíš výrazná reakce na něco, co nám bylo dlouho upíráno. Absence musela být dorovnána, ale omylem jsme ji během toho zbožštěli a chceme po ní víc, než může poskytnout.

„Tohle? Tohle je jen voda. Já chci oceán!“

Nenechte se zmást, já jsem rád. Takovouhle potravu já můžu! Ale nejsem ještě přesvědčený, že to dokáže schroupat široká veřejnost. Doufám, že jí křivdím!

Režisér Pete Docter prý svému týmu po dokončení předchozí hitovky V Hlavě zadal zpracovat tento námět: „Film zasazený mimo časoprostor, kde mají duše osobnost.“

Inspiroval jej k tomu prý jeho syn, jehož povaha se úplně vymykala chápání obou rodičů – chtěl tak poznat místo, odkud pochází. Ono abstraktní „odjinud“.

SOUL – Concept Art by Celine You. © 2020 Disney/Pixar.

Ale co pocítí ti nejmenší?

Už vůbec si ale nejsem jistý, co takhle skvělý film, který je i přes svůj animovaný formát velice dospělý a zralý, provede dítěti.

Můžeme jít takhle hluboko?

Takhle daleko?

Takhle brzo?

Film vůbec nechce děsit, je naopak velmi vřelý a inspirativní! Ale svým tématem nutně odkrývá závěsy do nevyzpytatelných míst, kde jeden snadno zabloudí…

Ani v rámci své pohádkové tvorby se tomuto tématu nevyhýbám, ale oproti dřívější otevřenosti jsem v posledních letech zařadil zpátečku a hodně si každou zmínku i vyobrazení smrťáka třikrát rozmýšlím.

Děti jsou zvědavé, a co jim o našem světě předáme, to dovedou více méně přijmout bez okolků jakoby se nechumelilo.

Ale právě to, co jim říkáme, musíme pečlivě vážit, abychom jim neublížili a nepřehltili je. Potřebují důvěru ve své rodiče a okolí. Musí věřit, že je všechno OK, a že mají prostor v klidu růst.

Jenže tenhle film jim ukazuje, že my tady vlastně sotva ovládáme jenom část téhle složité skládanky, a ochránit je nebo sebe před tím ostatním je v našich rukách méně, než bychom si chtěli připustit.

Aneb jak sarkasticky pronese hlavní hrdinka (duše, která se odmítá inkarnovat): „O Zemi už vím úplně všechno a nechci s ní nic mít.“

Dokáže to dítě vstřebat s ledovým klidem Buddhy? Nebo tu otvíráme dveře bezedné úzkosti či ztrátě kontaktu s realitou?

Já to nevím. Co myslíte vy?

Jenom z tohoto důvodu nedávám plný počet, protože jsme přece jenom na pohádkovém blogu. Jinak osobně jsem z kuráže, otevřenosti, hloubky, kreativity, lidskosti, probuzení, aktuálnosti, vtipu i hravosti filmu Soul maximálně nadšen.

Však prý také vznikal 4 roky a 6x se předělával! Když něčemu věnujete tolik kvalitního času, to by bylo, aby se dílo nepovedlo!

A jak se líbil vám?

HODNOCENÍ: 4.5/5

Komentáře:

Leave A Response

* Denotes Required Field