262707_2

RECENZE: Kryštůfek Robin (2018) – Nedělat nic často vede k něčemu dobrému

U Disneyho se rozhodli dát hranou podobu svým klasikám.

Po úspěšné Krásce a zvířeti se můžeme brzy těšit na Mulan, Aladina, Lvího krále nebo Dumba. Ale k mé velké radosti se nejdříve dostalo na jednoho moudrého medvěda.

Snad nejen proto, že u Disneyho na něj mají práva už jen do roku 2026.

Původní Medvídek Pú z dvacátých let je pohádka pohádek, tudíž jakkoliv do ní zasahovat může být problematické.

Tenhle snímek zvolil variantu sequelu – začne tam, kde kniha končila, a přenese nás do budoucnosti, kdy je jediný lidský obyvatel Stokorcového lesa Kryštůfek Robin už dospělý.

Vyrůstal jsem na kreslené předloze, takže s počítačovou animací všech hlavních postav jsem se vyrovnal až někde za půlkou filmu, a i přesto na mě oživlí plyšáci nepůsobili moc vřele. V nemotorných scénách navíc do očí bije podobnost Púa s dalším britským medvědem – Paddingtonem.

Hned po úvodním setkání „omylem“ (neboli při snaze vyšplhat si pro med) rozseká Robinovu kuchyň s vysvětlením: „Rozbil se ti žebřík,“ načež domácí odpovídá: „To nebyl žebřík, ale polička.“

Naopak volba sympatického Ewana McGregora (Trainspoting, Star Wars, Muži, co zírají na kozy) do hlavní role je vhodná.

Ducha původního Púa se film snaží díky chování a dialogům této postavičky zachovat, i když prostředí a nádech je prostě jinde. Už to není pohádka, je to rodinný film – trocha humoru, trocha dramatu, vlídnost i vážnost.

Ale když odkryje svoje karty, mnohé překvapí.

Pořád máš co říct, medvěde?

Síla Medvídka Pú vždy ležela v tom, že v sobě míchal mnoho velkých filosofií našich dějin, a to celé schoval pod háv zdánlivé hlouposti, abychom ho neodhalili a neměli dojem, že nás chce poučovat. 

Radši jen tvrdí, že by si rád zchrupnul a že má hlad.medvidek-pu

I v tomhle filmu tak z jeho úst zazní řada všelijakých průpovídek, ale těžko hodnotit, zda jsou stále tak úderné, když už jejich tvůrcem není A.A. Milne.

Posuďte sami: „People say nothing is impossible. But I do nothing every day“ (doslovný český překlad je pro odlišný gramatický slovosled bohužel logický nesmysl: „Lidé říkají, že nic není nemožné. Ale já dělám nic každý den.“).

Dabovanou verzi jsem neviděl, tak mi schválně můžete dát vědět, jak se s tím našinec popral.

Nebo z jiného soudku: „Když někam jdu, a chvíli počkám… někam přijde za mnou.“

Víc čitelné a okaté je, když se Pú s Kryštůfkem dohadují, kudy se zamlženým lesem vydat dál. Člověk navrhuje udělat to systematicky, zatímco medvěd – ten náš nepoučitelný taoista – oponuje s: „Prostě následovat včelu.“

„Vždy se dostanu tam, kam jdu. Tak, že odejdu odtamtud, kde jsem byl. Tak to dělám já.“

 

Hned z kraje trochu moc…

První scény z dětství, kdy se Kryštůfek loučí s Púem, možná potěší příznivce originálu, ale nevím, zda pro nepolíbené nevyzní trochu do prázdna.

Následuje rychlý průřez dospíváním mladého hrdiny od školy, přes vojnu a manželství až do přítomnosti, kde řeší své dospělácké starosti. Náměty jsou již mnohokrát vyřčené, ale není od věci si jich nepřipomínat.

Je tu zapomínání na dětskou bezstarostnost (Malý princ, Petr Pan), katarze vnitřního dítěte (Toy Story 3) i připomínání, že to důležité už je teď a ne za rohem (Klik, život na dálkové ovládání).

Právě proto vyhledává v kritickém bodě zlomu Pú svého starého přítele s prosbou, že mu musí pomoct najít ostatní zvířátka, která se ztratila v lese.

To ještě neví, že se ztratil on sám.

crop-533008-sothebys-2_520x250

Nebuď takovej heflon

Vzpomínáte na heflony a mlasice?

To byli takoví strašidelní sloni a lasice (on si jen popletl jejich jména), které Púa děsili v jeho snech (chtěli mu vzít med!), ale doopravdy neexistovali.

Zde na ně přijde řeč, když medvěd utrousí, že ze světa odnáší štěstí.

Dospělý Kryštůfek namítá, že nejsou skuteční, ale pak se chytí do pasti nastražené právě na heflony a mlasice a s hrůzou při výkřiku: „To nejsem já, oni jsou tam nahoře!“ zjišťuje, že se ve své přepracované dospělé horlivosti stal jedním z nich.

Když konečně potká zvířátka, i ony ho tak vidí, až dokud si znova nenaučí hrát, a heflona (svou pracovní aktovku) porazí mečem (deštníkem).

Když už se tu reflektuje ta dospělá mysl, pobaveně jsem se pozastavil i nad sebou – zatímco v dětství byl smutný Ijáček spolu s mrzutým Králíčkem a bázlivým Prasátkem moje nejmíň oblíbená postava, tady mě jeho zatvrzelý pesimistický stoicismus výborně rozesmíval. Čím to?

Jen škoda, že ze zvířátek se větších pasáží dočká jen půlka z nich, klokánků ani sovy si tu moc neužijete.

Až v druhé půlce se film promění v bezstarostnou a veselou jízdu, jaká vtáhne i malého diváka. Zvířátka se skamarádí s Robinovou dcerou Madeline, a spěchají za ním do Londýna, aby zabránili jeho vyhazovu z práce.

Při vystoupení na londýnském nádraží se Tygr podiví: „Proč tu nikdo neskáče?“ a pak už hurá úprkem do šťastného konce, který je v tomhle případě i přes značnou naivitu obzvlášť hřejivý.

Končí tím vůbec nejlepším citátem, jakým nás Pú kdy obdaroval. Budete ho znát.

Ale už jsem prozradil příliš, alespoň tohle si nechám pro sebe, ať máte důvod se podívat.

Plný počet ubírá jen rozpačitý úvod, který bude pro malé obecenstvo příliš zdlouhavý a místy až temný, ale nakonec se to prozáří natolik, že si všechno sedne tak, jak mělo.

Ale to legrační tajemství je, že tak jako u spousty pohádek, i tohle je napsané a natočené pro dospělé publikum. Tak snad si toho děti nevšimnou a užijí si tu expedici s vámi!

HODNOCENÍ: 4/5

4 SKVĚLÉ

Napište komentář

* Povinné údaje