Medvídek Pú byla jedna z nejoblíbenějších pohádek mého dětství.
Konkrétně zpracovaní od Disneyho do kresleného filmu z roku 1977, který jsem na našem VHS přetáčel pořád a pořád dokola.
Mám tak k tomuhle medvědovi vřelý vztah, ale právě pro jeho filmovou podobu, zatímco původní knižní předloha mě v dětství minula (a to i přesto, že v našich končinách se velké popularitě těší audio verze Marka Ebena).
Nedávno jsem si tak povinně doplnil vzdělání, ale už mi není přístupný prožitek z ní skrze dětskou mysl a vnímaní. Dojmy z jejího předčítání tak prosím brát s tímto nemalým upozorněním.
Knihu Medvídek Pú napsal Angličan A.A. Milne pro svého syna Christophera Robina (ano, TOHO Kryštůfka) a poprvé vyšla roku 1926, načež hned o dva roky později následoval druhý díl Púovo zátiší.
O klasickou ilustraci se v obou případech postaral E. H. Shepard. Knihy pro svou podobnost a návaznost ale často vychází jako jedno souhrnné dílo a v této podobě se dostala do rukou i mně.
No, a jak se teda původní Pú čte po sto letech od vzniku?
Med pojídající medvěd
Rozmluvy zvířat jsou opravdu originální, ačkoliv někdy se vlečou a jejich humor se občas rychle vyčerpá – zde sehraje zásadní roli vypravěč (=vy), který může hodně zachránit teatrální proměnou hlasů při rozhovoru, aby to pořád mělo „šťávu“.
Jsou tu pasáže či kapitoly vyloženě pamětihodné, ale i ty vlažnější. Každopádně úroveň i rukopis si obě Púovi původní knížky zachovávají stejnou.
Vydání spojující obě knihy v jednu je na dětskou četbu určitě objemnější, delší výprava a zabere vám s dětmi hodně večerů (pokud vás zaujme natolik, že budete dočítat celé).
Jednotlivé kapitoly většinou přímo nenavazují a dají se číst i samostatně.
Jednoduchý děj bez nějakých velkých zakončení či zvratů není na Púovi to podstatné. Největší přínos vidím spíš v jeho klasických postavách.
Ten to, ten zas tohle, dohromady udělají moc
Velkou devizou Medvídka Pú jsou výrazné postavičky, z nichž každá reprezentuje určitý typický postoj či smýšlení, se kterými se na světě odnepaměti setkáváme a vždy budeme.
Prasátko je naivní a vystrašený dobrák, který se sebou nechá zametat.
Kdepak ale Králíček, to je klasický hlas davu, který má rád věci tak, jak jsou, a pokud se na tom něco bude měnit, velmi razantně se ozve! Jeho reakcionářská řešení bývají stejně placatá jako jeho uvažování.
Sova je takzvaný kabinetní myslitel, který bude dlouze zvažovat a diskutovat, ale jak dojde na čin, nic z ní nedostanete. A nakonec ani ve svých myšlenkách není tak silná, jak se ráda autoritativně prezentuje.
Slavný oslík Ijáček je kovaný pesimista, nad jehož zoufáním se buď nasmějete, nebo vám bude proti srsti – pro děti často bude postavou neoblíbenou.
Naopak velmi oblíbený je sangvinik Tygr, který svou rozjařeností platí za hlavního baviče celé bandy, ač se s tím samozřejmě pojí plejáda karambolů a nezodpovědnosti.
Klokanice s klokánkem Rú pak plní nenahraditelný aspekt mateřské lásky a čisté dětské optiky.
Mapa světa (a v jejím středu plné bříško)
Právě mixováním těchto odlišných přístupů k životu nám Pú předkládá dobrou mapu světa.
Nenápadně vypointuje silná a slabá místa jednotlivých světonázorů a způsobů chování, načež z nich nenáhodou ústřední medvěd většinou vychází jako vítěz.
Jeho flegmatismus a údajně malý rozum (což je dle tohoto díla jenom jedna velká kamufláž, a podle jiného to byl prostě Taoista) mu totiž nabízí ty nejlepší nástroje k dobrému životu, protože v různých situacích plodí nadhled, odvahu, naději, klid i štěstěnu.
Ale ani on samozřejmě nebude imunní vůči nástrahám (protože nikdo není), a nebude mít při svých malých i velkých výpravách na růžích ustláno (protože nikdo nemá).
100 let zpět: mluvíme ještě stejně?
Ovšem pro tuto moudrost nečekejte dojemný literární zážitek ve stylu Malého prince.
(ačkoliv nutno dodat, že poetický závěr rozloučení se s dětstvím má velmi silný emocionální náboj!)
Pú je opravdu napsaný hlavně pro malé děti. Pokouší se komunikovat jejich jazykem a na úrovni jejich myšlení, proto snaha číst Púa může
dospělým způsobit bolehlav.
Těch blbinek a blábolení je tam někdy tolik, že prostě musíte čtení hned odložit.
(Subjektivně mi nejedna pasáž připadala jaksi přestárlá, tudíž pro současníky nezajímavá, nerelevantní nebo vyloženě na pokraji srozumitelnosti.)
Proto bych čteného Medvídka Pú viděl spíš někde na pomezí mezi knihami pro nejmenší na úrovni Krtečka a pozdějšího předškolního/raně školního čtení Pohádek Nový Věk nebo našich klasik od Erbena, Drdy či Němcové, které rovněž hovoří k dětem, ale nikoliv už triviálně dětskou optikou, nýbrž univerzální pohádkovou řečí.
Vrchol pro jeho přístupnost bych viděl mezi 4. až 6. rokem dítěte, ovšem v případě, že žlutého medvídka v jeho úplně původní verzi shledá jeho příjemce za dostatečně sympatickou a zábavnou knížku.
To už si musí všimnout a pohlídat rodič! (nudit ve jménu kultury nezabírá, mrk mrk)
A pokud chcete přece naklonit misky vah svým žádoucím směrem, volte více ilustrovaná vydání; zdařilý je jak původní Shepardův Pú, tak i novější disneyovský.
Nadále je pro mě srdcovým Púem ten filmový od Disneyho, ačkoliv i Milneova předloha má silná místa a umí překvapit. Jak bude dál stárnout nevím, ale pro jeho slávu se zapomenutí ještě dlouho bát nemusí.
HODNOCENÍ: 3.5/5
Pohádkový dárek pro vás:
Leave A Response