Sebevražda v pohádce?!

Nedávno jsem podruhé viděl Šťastného smolaře, českou pohádku z roku 2012.

I podruhé se mi celkem líbila – není to žádná novodobá klasika, ale z těch za poslední dekádu určitě jedna ze zdařilých.

Exceluje především Ivan Trojan, jehož postava archetypálního trickstera poněkud přebírá otěže hlavního hrdiny Filipa, který se na jeho charismatu (a motocyklu) spíš veze, ač v pár momentech sehraje svou úlohu předpisově.

ALE oba pánové zde mají každý po jednom momentu, na který by mě zajímal váš názor.

Spustili mi totiž pohádkový alarm.

Hlavy prohnané kulí

Pohádka zcela určitě musí stavět před životní výzvy, a držet se zpátky je v ní kontraproduktivní, a proto například fandím, když neuhýbá před strachem strachů: smrtí.

Ovšem patří do pohádky její nešťastný potomek SEBEVRAŽDA?

Upřímně mě vyděsilo, že ve filmu se objeví hned dvakrát – nejprve Filip chce své neštěstí ukončit skokem z mostu – což udělá (!), ale pád není dost vysoký a nic se mu nestane, což je tu záhy proměněno v anekdotu. Hned nato se setkává se svou femme fatale Haničkou a jede se dál jakoby nic…

Podruhé už jen tak mimochodem Trojanův Kdokoliv prohodí, že pokud nesplatí své dluhy, prožene si „hlavu kulí“. Hahaha, zase vtipná hláška o tomhle kardinálním průse*u jakoby se nechumelilo.

Navostro snad radši ne?

Nechci prudit, ale ptám se:

Pohádka sice má mluvit o všem, ale jako žánr v současnosti primárně dětský (ač ne výhradně) musí respektovat, co je pro dítě únosné a vhodné.

Proto těžká témata a koncepty musí zjemnit zpodobněním, ne je chrstnout do tváře v jejich nejsurovější, dospělé podobě.

Vyobrazení tohoto smutného a tragického jevu malého diváka staví před něco, nad čím zůstává rozum stát i jeho rodičům.

Pokud se chce někdo připravit o život, je v osobním PEKLE. – Pohádka tedy má nástroje, jak to zaonačit, aniž by traumatizovala.

Strašidla vždycky byla skutečná, ale tak nějak jinak…

Na útěku před pokrytectvím

Málokdy mluvím o jakýchkoliv bariérách, protože sám rád v Pohádkách Nový Věk prozkoumávám neprobádaná území.

Přijde mi proto až pokrytecké někomu něco zakazovat nebo otevřeně kritizovat, ale tohle mi přišlo opravdu strašně mimo své místo.

Dítě teprve psychickou stabilitu buduje a musí získat důvěru ve svět, musí dostat chuť se do něj zapojit.

Když se někdo chce zabít, očividně tyto dva úkoly bohužel neobsáhl, a stává se tak trochu destruktivním prvkem stability všech inspirativních vyprávění, ze kterých mají děti do budoucna budovat kapitál, který je před podobným peklem bude moct chránit.

A to že se to ledabyle použije jako humor je prostě dospělácké hřiště.

Od Uriáše bych to čekal, ale ty, Petronelku?

Režisér Jiří Strach i v Andělu Páně rád potěší diváky starších ročníků vtípky a narážkami, které mohou pochopit a docenit jen oni.. Ale vyobrazit sebevraždu mi přijde jako zlý nápad a vyloženě blbej úsudek.

Objevilo se to snad někdy ještě v nějaké jiné pohádce?

A jestli jo, taky takhle na přímo?

Abychom jako ten notoricky pohádkový národ, který někdy ty pohádky točí spíš pro radost dospělákům, omylem do řemesla nešmodrchali nápady a výstřelky, které tam prostě nemají co pohledávat.

Nebo přeháním, a nebylo to vlastně tak hrozný?

Tohle je jen můj postřeh – asi mě hlavně překvapilo, že ve svém otevřeném přístupu k obsahu pohádky mám nějaké hranice.

Konec hlášení.

Co myslíte: je to omyl, nebo to dítě ve finále ani neovlivní?

Komentáře:

Leave A Response

* Denotes Required Field