Tři bratři a lev (pohádka z knihy)

Volná kapitola z pohádkové knihy Králové a královny z Timbaktů, která vypráví o velké cestě od úzkosti k sebedůvěře. Spolu s dalšími knížkami ze série dostupné exkluzivně na oficiálním e-shopu >>>

První dny po odchodu Ogiho bylo Naskobarovi jaksepatří smutno. Zvykl si na jejich společné putování, dobrodružství a legrácky a o samotě to najednou nebylo ono. V Timbaktů ho sice odmala učili, že i samota k životu králů a královen patří, ale zrovna teď mu to přišlo jako pěkná hloupost.

Už se stmívalo, když tu si v savaně všiml rozdělaného ohně. Přiblížil se a uviděl u něj sedět tři postavy. Pozdravil je a tři muži se postavili – páni, jak ti byli velcí! Každý z nich měl dva a půl, možná tři metry do výšky!

Jeden z nich promluvil zvláštním jazykem, ale Naskobar se už jako malý doma naučil všechna africká nářečí. A když trojice vysokých mužů zjistila, že chlapec hovoří jejich řečí, přizvali ho ke svému ohni.

Byli to tři bratři a jmenovali se Bijombo, Bisemuto a Bismak. A protože si byli hrozně podobní a Naskobarovi se špatně pamatovalo, který je který, v duchu jim hned začal přezdívat „tři béčka“.

Prozradili mu, že jsou na lovu lva, který jim už několik týdnů chodí do vesnice na dobytek. Chlapec odvětil, že u nich v Timbaktů se na lov nechodí, a pak si navzájem vyprávěli o odlišných životech ve svých domovech a přišlo jim to moc zajímavé.

Na obzoru nad horou vyšel měsíc a Naskobar se rozloučil se zapadlým sluníčkem: „Dobrou noc, Otče Slunce, ahoj zítra!“

„Tak vy Timbakťané taky věříte na ty povídačky o slunečním otci?“ uchechtl se jeden ze tří béček. Možná to byl Bismak, možná Bijombo, těžko říct. Chlapec řekl, že samozřejmě, a dozvěděl se, že kmen tří béček neuctívá nikoho. Podle nich se člověk prostě narodil, žil a zemřel, a nic zázračného ani posvátného na tom neviděli.

Nikomu nic nedlužili, nikomu neděkovali, nikomu nic neslibovali.

Naskobar se nezlobil, že si tři bratři myslí něco jiného než on. Spíš mu přišlo zajímavé, že každý vidí svět jinak, a přesto se dokáží dělit o ten stejný oheň. Bylo to takové… takové až královské.

Tu za nimi v křoví něco zašustilo a s řevem z něj vyskočil lev. Tlapami srazil jednoho z bratrů k zemi a chystal se do něj zakousnout, když tu zbylí dva hbitě popadli své oštěpy a mrštili jimi po šelmě.

Jeden proletěl lvovi těsně kolem hřívy, ale druhý zasáhl cíl. Král džungle mocně zařval a dal se na útěk. Přestože byl zraněný, utíkal hodně rychle.

Bratři se za ním rozeběhli a Naskobar se vydal za nimi. Brzy se mu ale ztratili, protože měli mnohem delší nohy. Ještě chvíli utíkal, ale najednou zjistil, že je sám uprostřed noční savany. Bloudil sem a tam, ale bratry ani oheň už se mu najít nepovedlo. Nepomohlo ani volání do všech stran – už byl zase o samotě. Když totiž přijde čas na novou lekci, jeden před ní prostě utéct nemůže. A tak ta tři béčka – Bismak, Bisemuto a Bijombo – zmizela zrovna tak rychle, jako se objevila.

Nezbývalo nic jiného, než si ustlat na kousku trávy a nechat se ukolébat milióny hvězd nad hlavou. Jedinou společností, kterou mu nikdo nemohl vzít.

***

Probudil ho ten poslední zvuk, který by si býval přál slyšet – vrčení lva!

Naježily se mu chlupy na celém těle a za nic na světě nechtěl otevřít oči. Když to ale přece udělal, lva nikde neviděl. Vrčení však neustávalo. Rozhlédl se a všiml si nedaleké jámy – lev do ní spadl. Věděl, že to je ten stejný jako v noci, protože v jedné noze měl zabodnutý zlomený oštěp.

„Nezírej tak na mě, chlapče,“ zavrčel lev napůl naštvaně, napůl smutně.

„Dobře ti tak, neměls být zlý!“ vyplázl na něj Naskobar jazyk.

„Kdo může určit, co je dobré a co zlé?“ řekl lev.

„Chodil jsi na dobytek, tak se nemůžeš divit, žes je naštval.“

„A říkám snad, že se divím?“ odfrkl si lev. „Říkám, že mi malý dvojnožec nebude říkat, jestli jsem dobrý nebo zlý. Musím se postarat o smečku, jinak pojdeme hlady – víš, jaké to je, mít devět žen a k tomu tolik dětí, že se jich nedopočítáš?“

„No, to teda nevím,“ musel uznat Naskobar.

„Tak vidíš. Safra, ani si nepamatuju, jak se které jmenuje! Ty ženské jim pořád vymýšlí nějaká moderní jména z jiných světakrajů, až mi z toho jde hlava kolem. Jakoby nestačilo, že mě donutily začít lovit místo nich!“

Chlapec ve svém věku ještě neznal potíže mezi samci a samicemi a tak se jen nechápavě podrbal za uchem. „Zkrátka musím sehnat jídlo stůj co stůj, to je zákon zvířecí říše. Bez potravy nepřežijeme.“

„U nás doma maso někdy ani nejíme, a stejně žijeme. Když mi slíbíš, že to taky zkusíš, já na oplátku zkusím vymyslet, jak tě z téhle jámy dostat.“

„Já jsem šelma a šelmy jsou masožravci, dítě. Je hezké, že můžeš žít s jídelníčkem antilopy, ale to není můj případ. Ty a já nejsme stejní, nemůžeš mě soudit stejným metrem jako svoje druhy. Pokud bys mě z téhle jámy dostal, sním tě.“

„Vidíš, už zase jsi zlý!“ zlobil se chlapec.

„Nejsem zlý ani dobrý. Jsem takový, jaký musím být. Zlé je akorát vědět, kdo jsi, ale nechovat se podle toho.“

Poslední slova polila Naskobara jako studená voda. Tenhle lev jakoby přesně věděl, že se měl stát králem v Timbaktů, ale nepovedlo se mu to. Samozřejmě to vědět nemohl, ale některé věci platí pro všechny stejně, ať už jste dvounožec, lev, nebo antilopa.

„Tak už běž, chlapče, a nesnaž se mě zachránit. Žil jsem jako král zvířat a to nemůže trvat věčně. Konec přijímám s hlavou vztyčenou. Byl to dobrý život.“ Potom si ustlal na vlastních tlapách a začal pochrupkávat tak, jak to měl nejradši.

Naskobar zase sváděl vnitřní boj.

Něco hodného v něm mu říkalo, ať lvovi z nesnází pomůže, že se třeba polepší, a něco moudrého v něm zase říkalo, že lev je smířený a měl by ho nechat být tak, jak si to šelma přeje. Samozřejmě ani tentokrát nechyběl ten vystrašený hlas, který křičel: pomóc, lev – zachraň se, kdo můžeš, chce mě sežrat!

Chlapec se ještě chvíli zamyšleně díval na to nádherné divoké zvíře a pak ho poslechl a odešel.

A když odcházel, zase byl o něco víc králem.

POKRAČOVÁNÍ V KNIZE…