KDYŽ RYTÍŘI HLAVU ZTRÁCÍ
(A PAK ZASE NACHÁZÍ)

Slyšel jsem, že žila jednou jedna víla, která byla provdaná za mocného ducha lesa.

Dny trávili společně, ale přes noc měl duch za úkol střežit les, a tak vždy vílu uložil ke spánku, než odletěl za svým posláním. Když měsíc mizel z oblohy, zase se vracel domů a probudil ji do nového dne.

Jednou v noci ale víle nešlo usnout, a tak se rozhodla jít si zatančit na nedaleký palouček. Tak krásně ji tanec uvolnil a rozradostnil, že od té noci nechodila spát schválně, aby každý večer směla jít zase na ten palouček.

Nejprve o svém tancování pověděla duchovi lesa, ale tomu se její výlety nechtěly líbit: „Nocí se potulují podivní tvorové a já nemůžu hlídat jenom tebe. Proč ti nestačí tančit ve dne?“

I tanec ve dne měla ráda, jenže něco v tanci při měsíčku jí přinášelo větší potěšení, a tak svoje další návštěvy paloučku duchovi zatajila, aby se o ni nemusel bát.

Bohužel nedbala jeho varování, a jednou si tak při tanci nevšimla, že kolem projíždí bezhlavý rytíř.

Mohl na ní oči nechat a usmyslel si, že musí být jeho! Duch zrovna dával pozor na smečku vlků na odlehlé straně lesa, a tak o ničem nevěděl.

Rytíř se potichu přiblížil k víle, a z hlavy jí strhl její věneček. V tu ránu byla bezmocná: bezhlavý rytíř ji popadl a unesl na svém koni pryč z lesa!

Marně duch ráno hledal vílu u nich doma, marně celý les třikrát dokola obletěl: po víle ani vidu ani slechu. Veverky nic neviděly, sovy jen hlavu dokola protáčely, pouze myšky ducha upozornily na stopy kopyt táhnoucí se ven z hvozdu na hlavní cestu.

A protože jako duch lesa nemohl svůj domov opustit, upadl do hlubokého smutku a přestal se o svůj les starat, měl totiž zlomené srdce.

Les bez jeho péče a ochrany pomalu chřadl, až ztratil svou krásnou zeleň a nakonec se proměnil v pouhou pustinu.

 

*

 

Snad jedenadvacetkrát se od té doby vystřídala zima s jarem, když tudy procházel mládenec jménem Jeremiáš.

Zastavil u malé, skoro vyschlé studánky, aby se osvěžil, a v ní spatřil bývalého ducha lesa, ze kterého se stal jenom malý nešťastný žabák.

Mladíka si nevšímal a jenom smutně kvákal, ale Jeremiáš si pobrukoval krásnou píseň o lásce, a duch lesa uvězněný v tom nebohém žabákovi si rozpomněl na svou nejdražší vílu: „Přesně takovou lásku jsem našel, ale ztratila se mi.“

„To musí být hrozné,“ odpověděl Jeremiáš, který na svých cestách potkal prapodivnější úkazy než mluvící žáby.

„Nemůžeš tu přece smutně kvákat navěky, měl bys svou vílu zase najít,“ řekl mu poté, co se žabák svěřil se svým trápením.

„Kdybych mohl, dávno bych šel. Ale jsem připoután k tomuto lesu – anebo tomu neštěstí, co z něj zbylo…“

„Pomůžu ti!“ rozhodl Jeremiáš. „Půjdu dál svou cestou necestou a všude se budu ptát po tvé víle.“

„To je od tebe pěkné, ale je to už tak dávno, panáčku,“ zakvákal duch lesa, dojatý mladíkovou laskavostí. „Nikdo už si na tu dávnou noc asi nevzpomene.“

„Za zeptání nic nedám,“ pokrčil rameny Jeremiáš, rozloučil se s žabákem a slíbil, že své slovo dodrží.

A tak šel dál světem, a kudy chodil, vyptával se na unesenou vílu.

Dlouho, předlouho se mu u nikoho nepoštěstilo, až jednou přespal v hostinci u cesty. Tamní hostinská se hned chvástala: „Náš hostinec stojí u cesty všech cest, nikdo nikdá nikudy neprojel, aniž by neminul náš hostinec!“

„Vážně taková cesta existuje?“ divil se Jeremiáš, načež dodržel slib a ptal se po víle.

„Je to už dávno, předávno,“ zamyslela se hostinská, „ale myslím, že kdysi tudy projížděl nějaký baron, či snad zbojník nebo rytíř. Měl silného koně, tlusté brnění, ale co bylo nejpodivnější: on ti neměl hlavu!“

„Bezhlavý rytíř, říkáš?“ vyděsil se Jeremiáš. O takových občas slýchával. Prý nebylo radno zkřížit jim cestu.

„Ano, chtěl jen nakrmit svého koně a zase už byl na odchodu. Místní ale uviděli to děvče, které vezl svázané u sedla, a tak se mu postavili na odpor, aby ji zachránili.

Nic naplat, bezhlavý se párkrát ohnal mečem a žádný další se mu na odpor už nepostavil. Tihle bezhlaví jsou ze všech pobudů nejhorší: chovají se, jako by zítra nemělo vyjít slunce, a proto s sebou přináší zkázu.“

Jeremiáš si pomyslel, že to určitě byla víla, kterou hledá, jenže najednou dostal z bezhlavého rytíře velký strach. Nedbal na něj a nově se na své cestě vyptával, kde by ho našel – a co čert nechtěl, mnoho lidí vědělo, kde leží jeho hrad!

Náš Jeremiáš tak brzy našel svou odpověď, jenže poztrácel kuráž svůj slib dokončit. Zlá představa nebezpečného rytíře ho provázela dnem i nocí a on najednou dost dobře nevěděl, proč by měl svůj slib lesnímu duchovi dodržet. Vždyť to byla jen nějaká cizí ukvákaná žába!

Kdykoliv si však pomyslel, že by své pátrání vzdal, cítil se zahanbeně. Jezdil proto dlouho v kruzích – a ne a ne vydat se dopředu, ani zpátky.

Jednou tak došel lesem k řece, kde spatřil krásnou dívku. Byla asi tak stará jako on a prala tam prádlo.

Doplnil si u vody měch a pokynul dívce na pozdrav. Usmála se na něj a dál máčela šaty v proudu řeky.

Pak si začala prozpěvovat krásnou píseň o lásce a Jeremiáš tu píseň poznal – stejnou si kdysi broukal, když se setkal s duchem lesa!

Přidal se tedy k ní ve zpěvu a dívku to mile překvapilo.

„Vždycky jsem si ji chtěl s někým zazpívat,“ pochvaloval si, když skončili.

„To já taky,“ začervenala se dívka a zeptala se: „Co tu vlastně pohledáváš takhle sám u nás v lese?“

„Už dlouho hledám jednu vílu, měla by tu být poblíž.“

„Moje maminka je víla! Tedy alespoň prý bývala…“ prozradila mu dívka.

„Nepovídej? Zdá se, že ji unesl bezhlavý rytíř, ale já z něj mám strach a nemám ponětí, jak před ním vílu zachránit.“

„Bezhlavý rytíř je přece můj tatínek! On ti není tak hrozný, abys věděl… Ale proč bys prosím tě zachraňoval moji maminku před mým tatínkem?“

„Dal jsem slib duchovi lesa, že ji najdu. Kdysi se moc milovali, ale tvůj otec ji prý unesl,“ vysvětlil Jeremiáš dívce.

„To jsou pěkné lži!“ rozzlobila se dívka, posbírala prádlo a utíkala domů.

Cestou jí to nedalo a přemýšlela o Jeremiášových slovech. Její rodiče spolu vlastně nikdy moc nemluvili, a vůbec spousta věcí u nich doma byla docela jinačí, než bývá zvykem.

Doma se tak optala svého tatínka: „Otče, proč maminku nikdy nepouštíš ven z našeho hradu?“

Bezhlavý rytíř pravil: „Tvoje maminka je víla a víly se při měsíčním svitu rozplynou a při doteku slunečního paprsku zase shoří, musím ji tedy držet pod střechou.“

„Proč ji tedy nepustíš ven alespoň za deště?“ napadlo jeho dceru.

Rytíř se zamyslel: „Inu, to by bylo ještě horší – jediná kapka deště by tvou maminku dočista rozpustila! Víly jsou vzácné a musí se o ně přísně pečovat!“

Dívka se poté vydala k mamince do její části hradu, kam bezhlavý rytíř nikdy nechodil: „Maminko, proč tě tatínek nikdy nepouští ven?“

„On se bojí, že by mne ztratil, a tak zamkl celý hrad a schoval klíč.“

„A proč se tatínek bojí?“

„Má špatné svědomí, dcero má nejdražší. Pamatuj, že o to svoje musíš vždy dobře pečovat, abys také jednou nemusela celý svůj život zamykat pod těžké kovové zámky.“

„Ale jak tatínkovo svědomí souvisí s tím, že víly špatně snáší počasí?“ nešlo dívce do hlavy.

„Samozřejmě, že nijak, drahá. Špatné svědomí nutí ke lži. Abys věděla, měsíční svit jsem měla ze všeho nejraději. Až příliš, dnes už vím… Ale přineslo mi tebe, můj krásný poklade, a za to tisíceré díky!“

Dívka si to teď musela pořádně rozmyslet.

Podle rozdílných odpovědí rodičů poznala, že jeden z nich musí lhát. Ale nevěděla, komu dát za pravdu: měla je ráda oba stejně. A protože neměla, komu se svěřit, vzpomněla si na Jeremiáše a vydala se zpět do lesa k řece.

On tam pořád ještě čekal, protože nemohl dívku dostat z hlavy, a doufal, že se třeba vrátí.

„Jsem tak rád, že jsi zpátky! Nechtěl jsem tě zprvu rozrušit, ale řekl jsem ti všechnu pravdu, kterou vím. Já totiž nejsem lhář. Jak se vlastně jmenuješ?“

„Mně říkají Jůlinka. Pokud nejsi lhář, věděl bys, jak lháře poznat? Jeden z mých rodičů lže, ale nevím, zda tatínek, nebo maminka.“

„To máš těžké, musíš jistě poslouchat slova, ale také sledovat oči, když ta slova zazní. Vidíš v nich pravdu? To ti zase poví srdce. Jak říkám, je to těžké…“ přemítal Jeremiáš.

„Oči mi bohužel nic nepoví, poněvadž můj tatínek nemá hlavu,“ namítla Jůlinka.

„A jak vlastně může chodit, když nevidí?“

„Vidíš, to mě nikdy nenapadlo,“ podrbala se Jůlinka za uchem.

„A jak s tebou mluví? Vždyť pusa, ta je taky na hlavě!“ divil se Jeremiáš.

„Inu, on zkrátka mluví… Jeho hlas se ozývá z té díry, kterou má v límci od brnění, tam, kde my máme krk… Podívej, ty máš ale zvláštní otázky! Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, můj tatínek byl prostě vždycky takovýhle a basta!

Pověz mi radši vše, co jsi slyšel o mých rodičích. Já se jich sama zeptám a zkusím to s těmi slovy a srdcem. Pak se uvidí, kdo z nich lhal.“

Jeremiáš tedy spustil, co mu vyprávěl žabák. O velké lásce ducha a víly, o jejím zapovězeném tanci při měsíčku a o tom, jak ji unesl bezhlavý rytíř. Celý ten velký a dlouhý příběh.

Jůlinka se znovu vrátila domů a ptala se rodičů, jak se poznali.

„Tvou maminku jsem získal za vítězství na jednom slavném rytířském turnaji. Všechny soky jsem porazil na jednu hromadu a ona mi sama padla kolem krku!“ chvástal se bezhlavý rytíř své dceři.

„Aha, a byl to tedy slavný turnaj?“ zeptala se Jůlinka.

„Jářku, ten nejslavnější!“ zaradoval se její otec.

„Takže když půjdu mezi lidi a zeptám se na něj, budou si na něj pamatovat?“ ptala se dál a rytíře to rozhněvalo.

„Na to bych nevsázel! Lidi zapomínají, a to i na ty nejdůležitější a nejslavnější úkazy! Ale co by ses koho vyptávala, dcero, nevěříš snad vlastnímu otci?!“

Odpověď maminky byla docela odlišná: „Tvůj otec mně ukradl věneček, když jsem tančila při měsíčku. Bez něj víly ztrácí samy sebe. Když mne pak přehodil přes svého koně a odvezl sem, už jsem to vlastně ani nikdy nebyla já…“

Jůlinka nyní věděla, že pravdu mluví maminka, protože to stejné jí pověděl Jeremiáš. A tak se jí svěřila: „Víš, u nás v lese jsem potkala kluka, kterého prý poslal nějaký duch lesa najít jeho milou vílu. Maminko, nejsi to náhodou ty?“

Její tvář se před ní dočista proměnila. Jako by ožila něčím, co jí už tak dlouhou scházelo. „Ano… ano, kdysi dávno, ještě než jsi byla na světě.“

„A neměla by ses za ním vrátit?“ napadlo Jůlinku.

„Je to už tak moc dávno. Já nevím, zda se pamatuje… Byla to má vina, že jsem ho tehdy neposlechla a tančila při měsíčku.“

„Prý od té doby nepomyslel na nic jiného!“ ujistila ji Jůlinka.

„Ach, můj drahý… Ale na tom nesejde, tvůj otec mě nepustí. A navíc schoval můj věneček, bez něj se nemohu vrátit do duchova lesa.“

A z těch slov víla moc posmutněla, schoulila se do postele a více nepromluvila.

Jůlinka se dopálila a hned se vypravila za tatínkem, který zrovna hodoval ve sklepní vinárně: „Vím, že jsi lhal! Maminku tu držíš pod zámkem jako nějakého vězně! Pusť ji zpátky domů, nikdy tu s tebou nebyla šťastná!“

„Nikdy se nestav mezi rytíře a jeho trofej! Ona nikam nepůjde, ukořistil jsem si ji, a proto je má! A ty mi nemáš co rozkazovat, jsem tvůj otec!“

„Můj otec žalářník, no to je tedy pěkné!“ hněvala se Jůlinka na celé kolo, až ji opilý rytíř zlostně popadl a zamkl ve věži.

 

**

 

Protože se Jůlinka dlouho nevracela, sebral Jeremiáš poprvé odvahu vydat se lesem až k hradu bezhlavého rytíře. A co se nestalo!

Z vysoké věže uslyšel Jůlinčin smutný zpěv. Přistoupil proto k hradbám a velmi opatrně po nich šplhal vzhůru až k oknu do věže.

Síly na to měl sic dost, ale byla to ohromná výška, proto se ani jednou nepodíval dolů, aby neztratil odvahu. Myslel jen a pouze na to, že se musí dostat k Jůlince.

„Jeremiáši! Doufala jsem, že mě uslyšíš!“ radovala se Jůlinka, když se vysápal až k ní.

Pověděla mu všechno, co se dozvěděla. A protože ve věži čekala dlouho, vymyslela mezitím plán!

„Já tu musím zůstat, při západu slunce mě totiž tatínek přijde zkontrolovat. Dveře jsou zamčené, proto se musíš oknem dostat na cimbuří, a zatímco bude tatínek tady, vkradeš se mu do komnaty a v truhle najdeš jeho hlavu.“

„On si ji schovává?“ vytřeštil Jeremiáš oči.

„Ano, a my mu ji musíme vrátit zpátky tam, kam patří! Každý večer sám hoduje dole ve vinárně, kde nad ránem tvrdě usíná po všem tom víně. Až se tak stane, vezmeš mu klíče a pustíš mě ven – o zbytek se už postarám! Tak pospíchej, utíkej!“

Jeremiáš tedy podle plánu vylezl na cimbuří a počkal, až přijde bezhlavý rytíř zkontrolovat Jůlinku. Poté vyrazil do jeho komnaty a v truhle tam opravdu objevil rytířovu hlavu.

Celou noc s ní potom vyčkával v úkrytu, dokud z vinárny neuslyší hlasitou ránu – to když sebou opilý rytíř v brnění plácne na podlahu a usne spánkem zabitého.

Už skoro svítalo, když se tak stalo. Jeremiáš na nic nečekal a tryskem upaloval pro klíče na rytířově opasku. Zmocnil se jich a pelášil do věže vysvobodit Jůlinku.

Ta mu radostí skočila kolem krku, ale hned se zase upokojila: „Ještě nemáme vyhráno, pospíchej, utíkej!“

Pospíchali, utíkali i s hlavou ke spícímu rytíři. Jůlinka opatrně posadila hlavu na rytířův trup a jemně ji přišila k jeho tělu. Hlava najednou překvapeně zamrkala a rozhlédla se po místnosti: „Co se to, co tu se, no co to to!?“

„To byl tvůj plán? Vrátit mu hlavu?“ divil se Jeremiáš.

„Ano, jenom tak zase může dostat rozum a všechno napravit!“ vysvětlila Jůlinka svůj záměr.

A opravdu, jakmile měl bezhlavý rytíř zpět svou hlavu, dostavily se výčitky svědomí: „Co jsem si jen myslel? Taková ohavnost! Rychle mládeži, musíme osvobodit jednu vílu! Osvobodit ji přede mnou samotným.“

Víla nemohla věřit svým očím, když její komnatu odemkl rytíř, který už nebyl bezhlavý. Posadil se k ní a od srdce se omluvil za vše, co způsobil.

„Nebral jsem ohled na druhé. Když jsem tě tehdy spatřil na tom paloučku, musel jsem tě mít! Byla jsi jako zlatý poklad. A rytíře přitahuje vše, co se zlatě třpytí! Ale jen ti bez hlavy se mohou domnívat, že obklopení se zlatem samo od sebe vykouzlí štěstí!

Dala jsi mi dceru, ale lásku mou neopětovalas – jak bys taky mohla? Byl jsem k tobě krutý. Smíš se vrátit tam, odkud jsem tě kdysi unesl. Jsi volná.“

Zaštrachal ve svém brnění, našel její starý věneček a víle ho vrátil.

Jůlinka svého otce dojetím objala, tak moc na něj byla pyšná: „Neboj, táto, já tě neopustím!“

„Měla bys doprovodit svou matku. Já musím ještě napravit spoustu zlotřilostí, kterých jsem se dopustil. Teprve až se stanu takovým otcem, jakého si zasloužíš, znovu tě vyhledám a budeme rodina.“

Políbil ji na temeno a rozloučili se. Rytíř záhy zbořil celý svůj hrad, který byl zašpiněn hříšnou minulostí. Potom osedlal koně a vyrazil do světa stát se lepším člověkem. S hlavou na ramenou se mu to jistě bude dařit lépe.

Víla s Jůlinkou a Jeremiášem vyrazili opačným směrem k duchovu lesu. Ale jak to s nimi dopadlo, to mi vyprávějte vy! Napovím vám: nedlouho poté se celý les krásně zazelenal.

A dokonce jsem ho slyšel i zpívat.