O MUŽI, KTERÝ JEZDIL NA KONI OBRÁCENĚ

Žil byl jeden podivín a ten neměl na celém světě nic než svého věrného koně. Ti dva byli nerozlučná dvojka. Smutná pravda o tom podivínovi však byla, že on to vlastně žádný podivín nebyl. Ve skutečnosti to byl bystrý, dobrosrdečný muž, který byl na světě rád a každému hned ochotně pomáhal z nesnází.

Tak proč o něm tedy každý říkal, že je to podivín? Inu, za to mohl prapodivný zvyk toho muže – on totiž na svém koni jezdil pozadu. Takže zatímco jeho oř vesele cválal krajinou, ten muž – totiž ten podivín – ani neznal směr jízdy a pouze čelem vzad pozoroval ubíhající cestu.

Jenže na koni se přece jezdí čelem kupředu a kdo tak nečiní, musí být jistě nějaký podivín či blázen, myslel si hned každý. Právě proto byl všem pro smích, a kudy projel, každý ho považoval za pomateného.

Krásné na tom ale bylo, že tomu muži to ani za mák nevadilo. On měl lidi rád a na všechny se usmíval, občas někomu dokonce zamával. Vůbec jim neměl za zlé, že se mu posmívají a ťukají si na čelo. A to ani, když po něm občas někdo křikl nepěkná slova nebo hodil blátem. Dobře chápal, že lidé se tváří v tvář neobvyklostem chovají všelijak, a vlastně mu takových bylo líto.

„Kéž by se také nebáli posadit na koně opačně,“ pomyslil si občas sám pro sebe.

 

Tuhle jednou podivína zastavilo malé děvčátko a zvědavě se ptalo: „Pane, proč vy na tom koníčku jezdíte obráceně?“

Vřele se usmál a odvětil: „A proč bych nemohl?“

„Maminka totiž říkala, že jste podivín, protože tak jezdíte.“

„Kdoví, ale já tak jezdím rád a to je pro mě důležitější, než jak to připadá jiným lidem. Člověk by měl dělat to, co má rád, nemyslíš?“

„Asi jo. Já zas ráda hraju na schovku,“ pochlubilo se děvčátko.

„Och, na schovávanou! Tu jsem přímo zbožňoval. Nehrál jsem ji od doby, co mi bylo tolik let jako tobě.“

Děvčátku ten muž připadal milý a směle pravilo: „Tak pojďte, zrovna jdu za ostatníma. Můžete se k nám přidat!“

A tak děvčátko chňaplo koňskou uzdu a táhlo překvapeného podivína za svými kamarády, kde si s nimi zahrál na schovávanou. Většina jiných dospělých by odmítla, že se to nehodí k jejich věku. Inu, jejich škoda. Hrát si totiž omlazuje, víme? Tohle byl naštěstí podivín a vůbec si s takovým hloupostmi nedělal těžkou hlavu.

I ostatní děti si ho brzy oblíbily a hrou se všichni náramně bavili, než se ozval vyděšený rodičovský hlas a celé to všem pokazil: „Děti, kdo je ten muž?!“

„To nic, maminko, ten pán si s náma hraje na schovku,“ ozvalo se právě to malé děvčátko konejšivě.

Jenže marná sláva, její matka v tu ránu začala vyvádět na celé kolo. Spravila takový poprask, že se v mžiku seběhli místní a div na podivína nevzali vidle, že prý chce jejich dětem zle škodit. Nic nenaslouchali dětským námitkám, že ten muž je hodný, a užuž jej hnali jako mezka zpátky k jeho koni.

Podivín se neobhajoval, stejně by ho nikdo v tom davovém zmatku neposlouchal. Smířlivě a mlčky došel ke svému věrnému koni a byl připraven opět se vydat na cestu.

„Počkejte ještě,“ chytilo ho děvčátko za rukáv. „A vy se nebojíte, že z koníčka spadnete, když jezdíte opačně?“

Podivín se usmál: „Inu, to máš pravdu, že bych mohl spadnout. Ale pověz, copak každý občas nespadne, i když se snaží sebevíc? Jezdím tak celý život a nezbývá mi než důvěřovat, že se v sedle udržím i nadále.“

Po těch slovech se podivín posadil na svého koně tak, jak to měl rád – obráceně. Děvčátko jej však ještě zatahalo za nohavici: „A pane, vám nevadí, že nevidíte na cestu?“

„Nevadí. Můj kůň je dobrý kůň a já mu věřím, že mě dobře poveze. Vždy tam, kam je to třeba. Vypadá to ale, že už musím jet. Rád jsem tě poznal.“

A vydal se na cestu. Děvčátko zamyšleně koukalo, jak ten zvláštní muž odjíždí, ale tu už si vzpomnělo na svou oblíbenou hru a spěšně se vrátilo za kamarády s křikem: „Teď pikám já!“

 

***

 

Léta běžela a podivín se v tom kraji znovu neukázal. Jezdil pozadu křížem krážem světem a pořád byl na světě rád.

Z toho malého děvčátka za ty roky mezitím vyrostla žena a sama už měla dvě malé děti. Nikdy však nezapomněla na muže, který jezdil pozadu na svém koni, a často přemýšlela, zda ho ještě někdy uvidí. To tak někdy bývá, že nám někdo do života přijde jenom na skok, ale pamatovat si ho budeme napořád.

Tu už se ale jednoho dne semlela děsivá příhoda! Do toho kraje totiž přiletěla sedmihlavá saň, a protože měla pořádný hlad, chtěla se nakrmit místními obyvateli. Ti vzali nohy na ramena a schovávali se před ní, kam to jen šlo – jeden skočil do rybníka, druhý do stohu sena, třetí se zavřel ve sklepě. Tam u nich nebylo nikoho, kdo by prostý lid ochránil, a tak musil každý spasit holý život sám.

Bohužel, právě to dospělé děvčátko zrovna pracovalo na poli a široko daleko nebylo kam se schovat. Rozeběhla se sice k lesu, co jí nohy stačily, ale hladová saň se k ní nemilosrdně blížila mnohem větší rychlostí. Málem už ji alespoň jedna z jejích sedmi hlav slupla, když tu saň zaskučela bolestí a otočila se jiným směrem.

Na obzoru se objevil podivín na svém koni. Byl o poznání starší než kdysi a v rukou třímal prak, ze kterého na saň pálil kameny. Ty tak velkou a mocnou příšeru sice nemohly porazit, ale hlavní bylo, že odlákal její pozornost. Když viděl, že zapomněla na svou původní oběť a namířila si to rozzlobeně k němu, pobídl koně a tryskem spolu uháněli pryč.

A hádejte co – protože jezdil na koni pozadu, mohl při útěku lépe mířit, místo aby se nemotorně otáčel přes rameno. Tak vidíte, jak se mu ten jeho podivný zvyk vyplatil!

Kůň statečně pelášil a nahněvaná saň stále za nimi, plivajíc oheň do všech stran. Doběhli ven z toho kraje a pak směle dál jedním královstvím, potom druhým, třetím, čtvrtým a pátým. Plynuly dny a nakonec týdny – a ta saň stále za nimi. Kůň už byl znaven, ale pokud by zastavil, saň by je dopadla a to by byl jejich konec.

Běželi nakonec tak dlouho a tak daleko, že už v těch místech ani nežili lidé. Povedlo se, přesně o to podivín usiloval – odlákat hladovou saň co nejdál od lidí, kterým by mohla ublížit. Teď, když zachránil ostatní, však potřeboval zachránit sebe se svým nejlepším přítelem, koněm.

Tu se před nimi jako na zavolanou objevilo moře. Podivínův kůň sebral poslední síly k velkému skoku, odrazil se a zmizel i se svým jezdcem někde pod vodní hladinou.

Saň zděšeně vykulila všech svých čtrnáct očí na sedmi hlavách a jen tak tak zabrzdila svůj prudký let. Vody se bála nadevše, protože by navždy uhasila její plameny. Ještě několik okamžiků kroužila nad břehem moře a číhala, zda se ti dva někde neukážou. Jenže neukázali. Všude byl klid, který ozvučovalo jenom šumění vln.

Znavená saň to brzy vzdala. Potom se ohlédla přes rameno a představila si, jakou ukrutnou dálku by musela letět nazpátek, aby si mohla pochutnat na lidském mase. Na takovou dlouhou cestu byla už příliš vyhladovělá. Zlostně zahřměla a zmizela kdesi vysoko v oblacích.

 

***

 

Toho muže s jeho koněm už nikdo nikdy nespatřil. Na jeho hrdinský čin se však ještě dlouho vzpomínalo a každého potom mrzelo, jak nespravedlivě se chovali k tak dobrému člověku. Bývali by se mu za to rádi omluvili, jenže nedostali příležitost. Poučili se tak alespoň, jak nemoudré je odsuzovat druhé.

A vůbec v nejlepším na něj pamatovalo to děvčátko, se kterým kdysi hrál na schovávanou. Ať už bylo maminkou nebo později babičkou, vždy svým dětem a vnoučkům s radostí vyprávěla o tom dobrém muži, který byl natolik odvážný, že dokázal jako jediný jezdec široko daleko jezdit na koni opačně, a měl tak dobré srdce, že nakonec všechny zachránil, i když se mu posmívali.

Její děti i vnoučata tu báchorku zbožňovaly a vesele si ji předávaly ještě po mnoho dalších pokolení. Každému, kdo ji uslyšel, vždy připomínala, že není tolik důležité zalíbit se druhým, jako hlavně být zadobře sám se sebou. Protože pak můžete udělat na světě mnohem víc dobrého – pro sebe i pro všechny okolo.

[sociallocker id="4819"]

HRDINA A STRAŠPYTLÍK

Žil byl jeden mládenec jménem Kuba. Od pohledu byl stejný jako jiní chlapci z té malé vesničky, odkud pocházel, ale přece tu bylo něco, co ho úplně odlišovalo od všech ostatních.

Životem jej totiž provázeli dva tajní kamarádi, které nemohl vidět ani slyšet nikdo jiný nežli Kuba. Oba byli dárkem, který hned po narození dostal od své kmotřičky. Tu od té doby nespatřil a znal ji jen z vyprávění. Povídalo se, že to byla víla.

Věnovala mu je tehdy se slovy:

„Po všechny tvé dny nechť jsou tvými rádci. S jakýmkoliv zaváháním pomohou a věrni zůstanou, jedno jim, kterého volit budeš. Nechť jsou po tvém boku po všechny tvé dny.“

Jeden z těch Kubových kamarádů se jmenoval Hrdina, druhý zase Strašpytlík. Kdykoliv před Kubou nastala chvíle, kdy bylo třeba o něčem rozhodnout, oba mu k tomu měli co říct. Po vyslechnutí jejich rad se Kuba vždy rozhodl, kterého ze svých dvou kamarádů raději poslechne.

Když byl Kuba ještě malý kluk, většinou dával za pravdu Hrdinovi. Užil si tak spoustu zábavy, ale kolikrát to skončilo pěknou melou. Proto sem tam začal poslouchat také Strašpytlíka, jehož rady se zdály mnohem bezpečnější. Kubovi rodiče byli rázem klidní a vyhnul se díky tomu i spoustě trampot, které zažívali někteří z jeho kamarádů. A jak tak Kuba rostl, na svého kamaráda Hrdinu postupem času zanevřel a kamarádil se jen se Strašpytlíkem.

Míjela ho díky tomu spousta klopýtnutí, patálií i lapálií, do kterých ho dříve Hrdina čas od času dostával. Ale také už si neužil tolik legrace a dobrodružství, méně se smál a necítil tolik radosti.

Dlouho si toho nevšímal, až po čase začal být utrápený. Nevěděl však, co si s tím počít – byl totiž až příliš zvyklý poslouchat Strašpytlíka. Ne nadarmo se říká, že zvyk je železná košile. Kuba zapomněl, kolik veselí si dřív užil s Hrdinou. Bez něj byl totiž Kubův život tak nějak nemastný neslaný.

Ale to pak jednou přišel den, který měl změnit úplně všechno...

 

***

 

Kubo, vstávej!“ zazněl ze světnice maminčin příjemný hlas.

Z tlustých peřin se ozvalo rozespalé zahučení a po chvíli vykoukla hlava. Vlasy jako vrabčí hnízdo a slepené, rozespalé oči. Kuba nikdy nebýval ranní ptáče.

S velkou námahou se došoural do světničky, kde na něj na stole čekal chleba namazaný medem a už skoro vystydlý čaj. Maminka pobaveně pozorovala, jak její synáček během snídání opět upadá do polospánku.

Když viděla, že už se konečně probral, poprosila ho: „Sousedé povídali, že dnes vesnicí projíždí jakýsi obchodník z daleka. Prý se ale dlouho nezdrží a já mám plné ruce práce. Myslíš, že bys za ním mohl zaběhnout?“

Kuba souhlasil a zeptal se: „Co u něj budeš chtít koupit?“

„Vlastně ani nevím. Jak říkám, jenom tudy projíždí. Ale byla by škoda toho nevyužít, vždyť málokdy k nám zavítá někdo z daleka! Dám ti nějaké peníze a uvidíš, co bude mít,“ odpověděla maminka.

Jen co to dořekla, někdo zaťukal na okno. Kuba se otočil a uviděl svého dobrého kamaráda Jindru. Zvedl se od stolu a namířil si to k němu.

„Ahoj, co se děje?“

„Jedeme s klukama do vedlejší vesnice, mlynář tam má namířeno a vezme nás s sebou. Chceme pozvat tamní děvčata na večerní veselici. Určitě se rád přidáš, ne?“ řekl Jindra a šibalsky na něj mrknul. Věděl totiž, že v sousední vesnici bydlí Eliška – děvče, které se Kubovi líbí.

Ajajaj! Jak rád by Kuba jel s nimi, ale zrovna slíbil mamince, že půjde za tím obchodníkem. Co si počít? V tu chvíli se jako na zavolanou objevili Hrdina i Strašpytlík. Oba byli maličkatí, sotva jako Kubova hlava. Tak jako vždy, Hrdina stál Kubovi na pravém rameni, Strašpytlík seděl na levém.

„Jak vůbec můžeš váhat, vždyť jde o Elišku! Pomýšlíš si na ni už bůhvíjak dlouho, měl bys proto využít každé šance se s ní vidět. A navíc je Jindra tvůj dobrý kamarád a poslední dobou se tak málo vidíte, určitě bys s ním měl jet! Když to řekneš mamince na rovinu, jistě to pochopí,“ radil mu Hrdina.

Jako vždy, Strašpytlík měl opačný názor: „Jen se příliš neunáhli, Kubo! Vždyť ani nevíš, jestli se té Elišce líbíš. Možná ji vůbec nezajímáš, akorát zbytečně strávíš celý den cestováním. A ještě kvůli tomu tvoje drahá maminka přijde o možnost nakoupit u tak vzácného hosta. To bys jí přeci nemohl udělat, ne? Nech je, ať jedou sami, doma ti bude lépe.“

Kuba si povzdechl. Tak rád by jel, ale bál se zklamání. Hrdina se mu proto snažil dodat odvahy: „Jeď! Eliška ani nebude vědět o tvé přízni, pokud se o to nebudeš snažit. Jistěže předem nemůžeš vědět, jak to celé dopadne, ale vždy je lepší se pokusit. Pokud nic neuděláš, budeš si to ještě dlouho vyčítat!“

Užuž chtěl Kuba Jindrovi kývnout, že s nimi pojede, ale Strašpytlík měl poslední slovo: „Vidíš, i Hrdina připouští možnost, že se jí nebudeš líbit! Když ani on nemá kuráž, jak bys ji mohl mít ty? Nemá to cenu. Nejezdi, Kubo, akorát budeš smutný, že tě Eliška odmítla. Tady můžeš alespoň udělat radost mamince, ta tě má beztak ze všech nejradši.“

Hrdina protočil oči v sloup: „Ty vždycky všechno umíš tak překroutit, viď? A kolik si umíš najít důvodů, to se jeden nestačí divit! Kubo, cožpak nevidíš, jak se tě snaží vystrašit? Neposlouchej toho strašpytla!“

Jeho naléhání už ale Kuba nechtěl slyšet: „Strašpytlíku, máš pravdu. Jak by mohla Eliška chtít někoho, jako jsem já? Zbytečně bych jezdil.“

Jindrovo pozvání tedy odmítl a vymluvil se na slib, který dal mamince. Než stihl jeho kamarád cokoliv namítnout, zavřel za sebou Kuba okenice.

 

***

"Zdravíčko, mladíku!“ vítal Kubu obchodník u svého pojízdného stánku. Starý byl asi jako Kubovi rodiče, a přestože měl na sobě široký pestrobarevný hábit, jeho vyzáblé ruce zdobené prsteny prozrazovaly, že bude hubený. Usmíval se od ucha k uchu a jeho pohled mířil přímo z očí do očí. O kousek dál byl k dřevěnému plotu přivázaný osel, zřejmě obchodníkův pomocník na cestách.

Obchodník v rukou třímal několik mincí, protože chvíli předtím u něj nakoupily dvě starší tetky z vesnice. Kuba je zrovna míjel a všiml si, že si obě dvě odnášely nádoby se zvláštně zbarvenou tekutinou.

„Co to tu prodáváš?“ začal rovnou Kuba. Neměl moc dobrou náladu. Stále myslel na to, že měl radši s Jindrou a ostatními jet. Letmo si prohlédl vystavené zboží a zdálo se, že nic jiného, než ty podivné nápoje obchodník nenabízí.

A ten hned spustil: „Dnes je tvůj šťastný den! Toto jedinečné zboží přivážím až z dalekého Orientu! Tyto výjimečné lektvary a elixíry uvařili podle tajných receptů tamní mágové a všechny mají kouzelnou moc!“

„Kouzelnou?“ zvedl Kuba podezřívavě obočí.

Obchodník nadšeně pokračoval: „Na to vezmi jed! Mám tu všechny možné – na sílu, věčné mládí, štěstí, bohatství, spokojený domov, chytrost, zdraví, slávu, krásu, lásku…“

Býval by vyjmenovával dál, ale Kuba mu skočil do řeči: „Lektvar lásky? Ukaž mi ho!“

Obchodníkovi se zablesklo v oku a podal mu nádobu se zarudlou tekutinou.

„Jak to funguje?“ zajímal se.

„Stačí vypít několik doušků a je to. Pro lepší účinek je také dobré si potřít lektvarem krk, hruď a zápěstí. Během několika chvil se do tebe zamiluje každá dívka, kterou potkáš. Slyšel jsem, že večer tu pořádáte veselici? Jak příhodné! Nebudeš je od sebe ani stíhat odhánět,“ zasmál se obchodník.

Kuba se zamračil: „O to nestojím. Chtěl bych jenom lásku Elišky.“

„Ehm, no, to ten lektvar umí také!“ zamluvil obchodník rychle Kubovu pochybnost.

„Umí získat lásku jedné i mnoha zároveň? Jak je to možné?“ divil se Kuba a prohlížel si zvláštní tekutinu. Vypadala ošklivě.

Obchodník dlouze polknul a zrudl v obličeji. „Ééé, totiž, nó…“ koktal nervózně. „V tom případě se musí napít i ona. Pak bude účinek jen pro vás a získáte velkou lásku!“ zvolal, jako by měl radost, že přišel na správnou odpověď.

Když viděl, že se Kuba tváří nevěřícně, začal šikovně naléhat. Líčil mu, jak bude s tou svou vysněnou Eliškou šťastný. A říkal i další báječné věci, zkrátka všechno, co chtěl jeho mladý zákazník slyšet. Nezapomněl ani zdůraznit, že to vše je jen krůček od něho. A je to tak snadné, stačí se napít! No nebyla by přece škoda odmítnout takovou příležitost?

„Inu dobrá, a kolik stojí jedna nádoba tohohle zázraku?“ zeptal se nakonec. Když mu však obchodník řekl částku, Kubovi vyjely oči z důlků: „Tolik?! Vždyť z toho by se najedla celá rodina na měsíc!“

Obchodník výmluvně pokrčil rameny: „Cena úměrná účinku. Tahle štěstíčka zlepšují lidské životy jedním lusknutím prstu. Nemůžeš přeci čekat, že budou stát jako džbán levného vína. Myslel jsem, že o tu tvou dívenku stojíš, ale pokud nemáš zájem, jistě se najde spousta jiných, kteří mé zboží dokáží ocenit.“

Kuba si nevěděl rady: „Dej mi chvilku, musím si to rozmyslet.“ Popošel o kus dál a rázem se objevili Hrdina se Strašpytlíkem.

„Rád vás vidím, kamarádi, pomozte mi prosím. Ten člověk na mě nepůsobí dobře, ale říká fantastické věci. Nerad bych prohloupil a přišel o takový zázrak.“

Hrdina se ujal slova jako první: „Já ti nevím, Kubo. Moc dobře víš, že jsem pro každou novotu, ale přijde mi, že je to podvodník. To jeho zboží je snůška lží. Raději ho odmítni a odejdi.“

„Nemůžeš ho teď přeci jen tak odmítnout, vypadalo by to hloupě!“ oponoval Strašpytlík. „Věnoval ti tolik času, nechceš ho přece urazit.“

„Kdo tu mluví o urážení?“ ohradil se Hrdina. „Slušně poděkuj a rozluč se. Jsi zákazník a máš právo rozhodovat se, zda mu dáš své peníze. Nemusíš platit jen proto, že si s ním chvíli mluvil. To je jeho práce a je na to zvyklý.“

Strašpytlík se nervózně kroutil. Jako vždy nechtěl vypadat hloupě, proto trval na svém: „Bylo by divné jen tak odejít... No tak, vždyť je to taková příležitost! Snadnější cesta k Eliščinu srdci se ti nenaskytne, musíš toho využít. Za ty peníze to stojí, k čemu je schovávat?“

„Nejsou to tvé peníze, dala ti je maminka, abys jí něco nakoupil,“ připomněl Hrdina.

Kuba se plácnul do čela: „Máš pravdu, úplně bych zapomněl na maminku! Koupím jí také jednu nádobu.“

Hrdina posmutněl: „Takže ty už ses rozhodl?“

„Strašpytlík má pravdu, snadněji už Elišku ani získat nelze.“

„Snadnější cesta často neznamená lepší cesta, Kubo,“ povzdechl Hrdina, zatímco si Strašpytlík oddechl. Oba zase zmizeli.

Kuba se vrátil ke stánku: „Vezmu si jeden na lásku. A dej mi ještě lektvar pro spokojený domov, ten by se mohl líbit mamince.“

 

-->> POKRAČOVÁNÍ příběhu  ZDE (ZDARMA)

 

[/sociallocker]