PRINCEZNY SLUNEČNÍ A MĚSÍČNÍ

Tenkrát dávno byly dvě princezny. Díky jedné ráno vycházelo slunce a večer ho zase z oblohy sundávala, a to byla chvíle pro tu druhou, aby přinesla měsíc.

Jednou se však měsíční princezna přistihla, že své sluneční sestře závidí, protože lidé mají radši den než noc.

„Nevymýšlej si nesmysly, svět nás potřebuje obě,“ snažila se ji sluneční princezna přivést k rozumu.

Ale nic naplat, hněv už její měsíční sestře rozum dočista zatemnil. V noci jí ukradla slunce, a proto už ráno znova nevyšlo.

Sluneční princezna se snažila slunce získat zpět, ale nepovedlo se jí to. Po pár dnech za ní přišli lidé a ptali se, proč už slunce nevychází. Pověděla jim o hrozném činu druhé princezny a lidé se tak nahněvali, že se rozhodli vybojovat od ní slunce zpět.

Ale měsíční princezna na ně byla příliš mocná a svými kouzly je porazila. Znovu už se za ní neodvážili, ale to jí nestačilo. Přidala další kouzlo – a najednou už si nikdo na světě nepamatoval, jaké to bylo, když se s tmavou nocí střídá jasný den. Přijali ten temný svět za svůj a pomalu chřadli, protože jejich zemský domov přišel o svou rovnováhu.

Měsíční princezna se radovala, protože zvítězila v té své malicherné hře, a sluneční princezna plakala, protože nezbyl nikdo, kdo by jí pomohl.

Utekl nějaký čas a na světě bylo pro tu dlouhou noc pořád méně života, protože měsíc neuměl dělat spoustu věcí, které umělo slunce. Líbilo se to jenom netopýrům, sovám a různým nekalým živlům.

I měsíční princezna brzy seznala, že to nebyl dobrý nápad.

„Chcete tedy slunce, dám vám ho!“ řekla a od té chvíle zase uraženě nechala na obloze jenom slunce, až se celý svět mohl horkem roztéct. Všechno zelené shořelo, všechna voda vysychala a všemu živému se špatně spalo, protože světlo nikdy neodcházelo.

A tak bylo lidí, a vlastně všeho života pořád méně a méně.

Měsíční princezna byla opět nespokojená. Konečně pochopila, že svět potřebuje obojí, ale příliš se styděla omluvit své sestře a přiznat chybu.

Místo toho začala odvádět práci za obě, takže se celý den starala o cestu slunce od východu k západu, jen aby rychle pádila pro měsíc a dělala s ním to samé.

Jenže to víte: když někde mají čas oběda, jinde se večeří, a někde se zase hluboce spí, když jiní vstávají. Musela se tedy dalším kouzlem rozdvojit, aby všechno stíhala. Ale ani to nestačilo, a princezna se kvůli tomu málem upracovala k smrti.

Uviděla to její sestra a položila jí ruku na rameno: „Nechceš pomoct?“

A v jejím hlase, jejím pohledu i jejím dotyku bylo úplně všechno odpuštění, které její měsíční sestra potřebovala cítit.

„Ano, prosím. A moc se ti omlouvám.“

Aby předešla podobným nesnázím do budoucna, vzala sluneční princezna ze slunce jeden paprsek a udělala z něj své sestře krásný náhrdelník: „To abys pamatovala, že v každé z nás je kus té druhé, a nikdy jinak. Patříme si navzájem. Už mi nemusíš závidět, protože takhle je to správně.“

A tak zemi znovu obíhaly obě jako dřív, a naštěstí už se znova nikdy nepohádaly.

Tento příběh najdete spolu s dalšími v knize POHÁDKY NOVÝ VĚK 3

Trilogie pohádkových sbírek polemizující o dobrém životě člověka na světě je dovršena!

Tentokrát nám v 10 samostatných pohádkových příbězích nabízí zamyšlení nad krásou věcí, které se jeví obyčejně, ale ve skutečnosti jsou těmi nejcennějšími.

Pobídnou naše lepší já, ať je odvážné, doufající, laskavé i hravé. Ukáže, že někdy je dobré být pevný a nedat se, a jindy je odpuštění tím nejlepším řešením.

Povede totiž ke schopnosti rozvíjet samotné umění života - cítit jeho tep, vnímat jeho dech a chápat jeho vrtochy, které se někdy zdají protikladné, ale ve skutečnosti tím jen pěstují naši hloubku. Díky té pak člověk nejen kouká, ale skutečně vidí.

Už proto nebude muset stát opodál, pokud si to nevybere dobrovolně. Bude konat a bude žít.

Žít dobře.

[sociallocker id="10205"]

O PLAMÍNKOVI

Na jedné veliké hoře stálo jedno království. Ale nebyla to obyčejná hora, vlastně to byla sopka, která vždy jednou za několik pokolení vychrlila žhavou lávu. Ta spálila celé království do základů a hustý dým zadusil veškerý život na míle daleko.

Tamní obyvatelé vždy museli vzít nohy na ramena, ale když se hora upokojila, vrátili se zpět a postavili si tam své království znovu od základů. 

Zní to podivně, ale byl to královský rozkaz. A zdejší král moc dobře věděl, proč tomu tak je. Bylo to moudré dědictví, které tamní králové v každém pokolení předávali svým následníkům.

Skládalo se ze dvou částí.

První znělo: Nikdy neodcházej z hory. Lid bude naléhat, že chce království vystavit jinde. Jenže vše, kdo jsme a co známe, leží tady. Je to náš domov. Sopka ukazuje naši odvahu, naší sílu, naší vytrvalost.

Tou dobou se opět blížilo předání koruny a starý král právě první část pověděl svému synovi, který se měl stát následníkem trůnu po jeho smrti: „Zde se vždy postavíme na nohy a budeme opět žít s hlavou vztyčenou. Odejdeme-li, ztratíme vše a začneme z ničeho jako nějaký pračlověk v jeskyni. Země někde jinde zase patří jiným královstvím a ty se o ni s námi dělit nebudou."

Mladý králevic nerozuměl: „Otče, pokud nás tu stále dokola čeká stejný osud, nač čekat a nezačít znovu na lepším místě?"

„Až budeš na světě tak dlouho jako já, uzříš, že na světě nejsou lepší a horší místa, kde budovat své království. Věz, že nejsi první, kdo pochybuje, ale s nikým, kdo neuposlechl a opustil horu, to nedopadlo dobře.

Jsme děti této hory. V našem dědictví nesmíš vidět jenom břemeno, je pro nás navždy také velkou nadějí."

S tou nadějí, o které král mluvil, souvisela druhá část dědictví. Ta říkala, že každý král musí během svého panování poslat někoho do srdce hory, aby se pokusil vyhnat draka, který tam sídlil. Právě on mohl za to, že sopka vybuchuje.

„Ještě nikomu se to nepodařilo, ale nikdy nevíš, zda zrovna ty nebudeš ten, kdo to dokáže. To jest tou nadějí našeho lidu," vysvětlil král. „Jen tyto dvě věci musíš dodržet a pak budeš dobrým králem svého království. Poruš byť jen jednu z nich, a budeš navždy zatracen. A s tebou i tvůj lid."

Hned poté ho vyslal do světa vykonat hrdinský čin, protože by bylo bláhové předat trůn někomu, kdo ještě nic nepoznal a nezažil, kdo ještě nezvítězil a neprohrál.

„Těžká je koruna na hlavě. Musíš být pro ni dost silný a silní jsou především hrdinové. Nevím, kde své hrdinství nalezneš, ale neotálej příliš, neb už nebudu živ dlouho."

Vydal se tedy králevic do světa, až na svém koni přijel k hořícímu lesu. Slyšel z něj vycházet podivné skřeky, a tak ho zvědavost přiměla přiblížit se. 

Projížděl doutnajícím hvozdem a nedobře se mu dýchalo, až v srdci lesa spatřil prapodivného tvora. Končetiny měl docela lidské, ale místo těla byl jen žhnoucím ohněm. V tom silném plamenu šlo spatřit tvář.

„Zastav! Spálíš to tu na uhel!" zakřičel na něj králevic.

„Já jsem Plamínek, a přesně to mám v plánu udělat," zachechtal se ten tvor.

„Matka příroda lesy potřebuje, musíš tedy být ze samotných pekel! Nedovolím ti to tu dál pálit," zahrozil králevic a tasil meč.

„Nemám ponětí, odkud jsem, ale vím, že abys mě zastavil, musel bys mě nejdřív chytit," zachechtal se Plamínek podruhé a v mžiku kolem svého soupeře vytvořil plamenný kruh.

Koně to poplašilo, ale králevic ho uzdou pobídl k odvážnému skoku přes ohnivý okraj a jen tak tak si tím zachránili holý život. Když se rozkoukali, Plamínek byl pryč.

Do rána pak princ hasil les, a slíbil si, že Plamínka musí dopadnout. „Takový kazisvět tu nemůže volně pobíhat. Otec si přál můj hrdinský čin, ať je to tedy tenhle!“

 

***

 

Putoval dál, až dorazil k hořícímu poli. A opět v něm zahlédl řádit Plamínka!

„Ty! Stůj! Tu úrodu potřebují rolníci k přežití." 

„Ó, není to snad náš statečný jezdec? Pojď si pro mě, když jinak nedáš," halekal Plamínek.

Cvalem se za ním vydal, ale Plamínek svým ohnivým během křižoval pole sem a tam, až ho přes hustý dým nešlo najít. Králevic se svým koněm znovu sotva spasili životy, a když se s uslzenýma očima a dusivým kašlem vyškrábali na okraj pole, Plamínek byl fuč.

Princ alespoň pomohl rolníkům uhasit požár. Ti ho na oplátku pohostili a omyli od sazí, a po jednom vydatném noclehu už byl zase na cestě.

 

***

 

Do třetice Plamínka potkal, když přijel k hořícímu městu. Lidé utíkali pryč a Plamínek stál uprostřed náměstí sám, spokojený se svým ničivým výtvorem.

Králevic přijel až k němu a povídá: „Takovéhle plamínky, to nic není! To bys koukal u nás – v naší hoře žije strašlivý drak, který když kýchne, spálí v mžiku celé království na popel."

Plamínek si odplivl jiskru: „Pche, to bych zvládl levou zadní."

„Kdepak, na tvůj oheň stačí malý deštík. Jeho plameny nezastaví nic a nikdo! Pojeď se mnou, nevěříš-li, tam přesvědčíš se sám!"

Byl to od mladého králevice chytrý krok, protože Plamínek opravdu podlehl zvědavosti a souhlasil, že pojede s ním.

Po čase spolu konečně přicestovali do rodného království a hned zamířili pod horu.

Aby se splnila druhá část dědictví, doposud se vždy našel nejsilnější a nejodvážnější muž v království, po zuby se vyzbrojil a šel na draka. Jenže žádný se nikdy nevrátil a králevic si řekl, že dělat pořád to samé a očekávat jiný konec je ztráta času. Rozhodl se, že své dědictví naplní s Plamínkem po boku.

Náročnou a nebezpečnou cestu do srdce hory zdolali a v samém nitru sopky stanuli před spícím drakem. Drakem příliš obrovským a strašlivým, než by ho mohl zastavit obyčejný smrtelník.

Plamínek zůstal stát okouzlen. 

Nebyl vystrašený. Cítil, jako by našel svou chybějící část.

Aby draka probudil, vyvolal nad ním ohnivý déšť. Po dopadu na dračí hřbet to zasyčelo a nestvůra otevřela svoje děsivé rudé oči. 

Než však stihla zařvat, Plamínek spustil: „Vidím tě tu mocného a strašlivého, a přitom celé věky jen pod horou spíš a svou sílu dokola plýtváš na nějaké hloupé království. Já jsem možná malý, ale mám velké srdce, které touží po velkých věcech – pokud se spojíme, můžeš opustit své vězení a budeme navždy volní."

Drakovi se ta slova nechtěla líbit. Mocně zahlučel a vyslal po Plamínkovi smrtelné plameny. Jenže ty mu neublížily.

„Nemusíš mě chtít, ale potřebuješ mě," pravil Plamínek.

Proměnil se ve žhavou kouli lávy a jako z děla vystřelil proti drakově hrudi. Proletěl skrz, až tam, kde tlouklo dračí srdce, a pronikl do něj.

Drak padl k zemi, ale po chvíli se opět napřímil a promluvil Plamínkovým hlasem ke králevici, který celý souboj sledoval se zatajeným dechem: „Děkuji ti. Dal jsi oběma, co nám scházelo, a nyní již nemusíme světu ubližovat. Víc ti v cestě stát nebudeme."

Potom roztáhl křídla a vyletěl horou vzhůru až do oblak. Znovu se v tom království neukázal.

Mladý králevic se domů vrátil jako hrdina, který naplnil své dědictví ještě před usednutím na trůn. Starý král byl tím velkým činem natolik uchvácen, že synovi korunu předal ještě za svého života, a po zbytek dnů pyšně sledoval, jak království kvete pod rukama nového vládce. A bylo to vskutku povedené dílo, jen co je pravda.

 

 [/sociallocker]

Tento příběh najdete spolu s dalšími v knize POHÁDKY NOVÝ VĚK 3

Trilogie pohádkových sbírek polemizující o dobrém životě člověka na světě je dovršena!

Tentokrát nám v 10 samostatných pohádkových příbězích nabízí zamyšlení nad krásou věcí, které se jeví obyčejně, ale ve skutečnosti jsou těmi nejcennějšími. Pobídnou naše lepší já, ať je odvážné, doufající, laskavé i hravé.

Ukáže, že někdy je dobré být pevný a nedat se, a jindy je odpuštění tím nejlepším řešením. Povede totiž ke schopnosti rozvíjet samotné UMĚNÍ ŽIVOTA - cítit jeho tep, vnímat jeho dech a chápat jeho vrtochy, které se někdy zdají protikladné, ale ve skutečnosti tím jen pěstují naši hloubku. Díky té pak člověk nejen kouká, ale skutečně vidí.

Už proto nebude muset stát opodál, pokud si to nevybere dobrovolně. Bude konat a bude žít.
Žít dobře.