Jak letos dopadla vánoční trojnásobná nadílka pohádek ČT? (MEGARECENZE)

Každoročně nám Česká televize nabízí na Vánoce hned tři nové české celovečerní pohádky, což se jeví jako skvělá tradice.

Národ se dívá a doufá v novou klasiku, ale už dlouho se jí nedočkal – nadějnější pokusy střídají ty vyloženě slabé, ale za poslední roky se mi jako opravdu dobrá pohádka zapsal jen Nejlepší přítel z roku 2017.

Nutno dodat, že do povědomí se pohádky dostávají postupně, a i když na první dojem nemusí zabodovat, za pár let na ně může změnit názor a stanou se oblíbenými až posléze.

Na druhou stranu opravdovou filmovou pecku člověk pozná rovnou, nebo ne?

Tak jako tak, první dojmy jsou letos následovné:

VÁNOČNÍ HVĚZDA (24.12.)

Na Štědrý večer byla od 19:00 nasazena nová pohádka o tom, jak si má hvězda Denička (Tereza Ramba, dříve Voříšková) vzít superstar hvězdné oblohy Síriuse (O. Sokol), hotového dvojníka Luciuse Malfoye.

To ji ovšem závidí kolegyně Proxima (A. Geislerová), která ji lstí shodí z nebe na zem, kde má do dvou dnů vyhasnout.

Na zemi se Denička potká s venkovským učitelem Václavem (Vojta Kotek), a díky němu pozná, že může čerpat novou zář, když je na blízku čisté a nesobecké lásce.

Tu Vašek provozuje ve svém stydlivém podání, když se věnuje pravidelnému stalkingu místní princezny.

Naštěstí pro něj je Denička od rány a svou vesele vstřícnou povahou (připomínající nevinnou kombinaci psa a malého dítěte) dopomůže k jejich seznámení.

Mezitím doufá, že jí snoubenec bude hledat, ale Sírius trpí narcismem: více času věnuje přemýšlení, co si má při své cestě za záchranou obléct. Poté zase odmítá jet dolů Malým vozem (Velký zrovna není k dispozici), protože je pod jeho úroveň.

Proxima, jejíž role připomíná zlou královnu ze Sněhurky, se zatím vydá na zem zařídit definitivní umlčení mladé hrdinky, a klíčovou roli v následujícím ději ještě sehrají oba bratři Hádkovi.

Filmu musím pochválit krásné prostředí, efekty, rekvizity a kulisy i panoramata hvězdného paláce, úsměvný byl také hvězdný žargon místních čítající řeči jako: „Mýlit se je hvězdné,“ nebo „To mi spadl měsíční kámen ze srdce.“

Z prvních reakcí diváků se neshodují názory na podle mě nejvýraznější postavu Deničky – pro mě byla asi nejmilejším prvkem pohádky, ale zdá se, že bude z těch rozporuplných typu Blanarovičové jako čertíka, kdy jedni milují a druzí nesnesou.

Pohádka byla koprodukcí více zemí, proto byla Vaškova princezna dabovaná a trochu se jí netrefovala pusa do dialogů, ale i tak působila mile.

Postmoderním prvkem pak byla její matka, královna „samoživitelka“ (Z. Adamovská) – pouze se dozvídáme, že svou dceru připravuje na kralování, ale o králi ani vidu ani slechu.

Samolibý Sokol byl úsměvný, zasněžené prostranství prokládané koledami příjemné, růžová hvězdná mlhovina v láhvi magická, a sympatická byla i postava starého Měsíce (M. Huba)…

Přesto se opět jaksi nekoná trefa do černého.

Neumím přesně pojmenovat to „něco“, co tomu chybělo, ale zase není to úplně ono… X faktor Popelky, S čerty nejsou žerty nebo Lotranda a Zubejdy určitě nenajdeme.

Špatná rozhodně nebyla, ale přikláním se k označení „příjemný průměr“, který si ale v příštích letech své fanoušky snad bude nacházet.

HODNOCENÍ: 3/5

HODINÁŘŮV UČEŇ (25.12.)

Volba na Boží hod vánoční si mě nezískala.

Přemýšlel jsem, proč mi nesedla, a nabízí se důvod, že nejvýraznější porci času na obrazovce nezabírá nic pohádkově pěkného a nikdo pohádkově dobrý, komu bychom drželi palce.

Hlavní hrdina byl v pohodě (i když spíš neutrálně, protože neměl moc zajímavých míst k projevení – spíš taková rutina), ale problém je, že největší pozornost na sebe strhávala nesnesitelná hlavní záporačka.

Ta se svým zevřením houmlesačky na pervitinu otravuje život nejen hrdiny v pohádce, ale i diváků u ní.

(Je mi jasné, že naopak spoustu diváků si svou excentričností může získat, ale já jsem takhle netrpěl od dob Dory ve Z pekla štěstí 2.)

Hned vedle ní si většinu stopáže uzurpuje Viktor Preiss, který tu sice hraje dobře, ale opět – hraje postavu zákeřnou, pasivně zlou. Jak se má člověku líbit pohádka, u které mu je z nejčastěji užitých postav úzko a nepříjemně?

Pak tu jsou dlouhé sekvence v zakletém hostinci, kde sledujeme opakovanou přemíru násilí, a potom zase cirkusáky, kteří vězní Zvířecího muže (mimochodem asi nejzajímavější článek filmu, klidně mohl dostat víc prostoru) – opět prostředí toxické, nepříjemné, zlé.

Samozřejmě, že i takové musí v pohádce být!

Třeba celý Nebojsa je jednou nekončící snůškou děsivých výzev a překážek, ale je to vynikající pohádka, protože hlavní hrdina je pořád na očích, pořád všemu čelí, pořád ochraňuje diváky před tím hnusem a temnem okolo.

Ale tady?

Jo, někde se tam taky poflakuje, občas se ukáže na delší dobu, ale vůbec jsem z něho nečerpal to světlo, které má pohádkový hrdina napříč pohádkou vyřazovat ve stylu Statečného kováře Mikeše, kdy se jen tetelíme blahem, jak se vším tím bezprávím dokáže zatočit.

Tady nastává silný bod až s příchodem k hoře, na jejímž vrcholu potkává Smrt a Život a dostává za úkol sestavit hodiny. Najednou film konečně dostal grády a člověk poprvé cítí i něco hezkého.

Slušný byl i závěr, kdy se starému hodináři splnilo co chtěl, ale stejně si to nakonec pohnojil, protože byl prostě vůl a zasloužil si to. Bohužel, jak už jsem říkal, bylo ho tu příliš a zastínil svou patetičností ty dobré zprávy v pohádce.

Když pominu skvělou pasáž s horou, nijak mě neoslnila výprava, dialogy, vtípky a ani hlavní románek. Vyloženě špatné to není a příznivce si to najde, ale i přes dobré nápady mi to přišlo nešikovně poskládané dohromady, což zamezilo zažít pěkný pohádkový zážitek.

Závěrem ale dávám plus za krátkou potitulkovou scénu o tom, jak dobře to dopadlo se Zvířecím mužem. To byla moc hezká tečka za příběhem.

HODNOCENÍ: 2/5

O LÉČIVÉ VODĚ (26.12.)

Tak zase nic.

Opět sleduju kvalitní film, pěkně udělaný, hezká myšlenka, napínavý děj, krásný zámek, dobré kostýmy, sem tam vtipný vtípek… Tak proč z toho sakra NECÍTÍM pohádku?!

Stejně jako ve včerejším případě Hodinářova učně, ani Léčivé vodě se nepodařilo navodit tu správnou pohádkovou atmosféru.

Můžete se hádat, že to je přece subjektivní!

Že někdo se radši trochu bojí, a někdo chce zas relaxovat a nepřemýšlet, ale přesto existuje jakési společné jádro žánru, které se tu musí projevit, než si okolo něj budete zbytek stavět podle chuti a vkusu.

Neproudí tu pohádková krev, netepe tu pohádkové srdce, pohádka tu nedýchá.

Je tu jen banda dospěláků, kteří se snaží předvádět pohádku, ale pohádka z toho nevznikla.

To, že se použijí kulisy, kostýmy a postavy, které z pohádek známe, ještě neudělá z filmu automaticky pohádku.

Vidíme pletichy, intriky, zvraty, záchrany, zrady a nakonec vítězství. Ale je to dospělý film pro děti, který asi nebude pořádně bavit ani jednu skupinu.

Jedna chvilka je málo

To, co má pohádka vyzařovat, jsem tu zaznamenal za celý rozvleklý děj JEDNOU jedinkrát – moment, kdy se mladá princezna po otcově pádu z koně okamžitě vydává pro léčivou vodu: v tu chvíli se stává SVĚTLEM a hrdinkou.

Pohádka má totiž především personifikovat to nejlepší v nás, a přesně to najednou vidíme.

Na hradě rozdává rozkazy a popohání dění ve prospěch cíle, a poté se na mostě utkává s hlavní záporačkou (mimochodem, tu jsem viděl poprvé od Románu pro ženy!), která konečně odkryje svou dvojitou tvář.

Princezna pochopí, o co jde, a utká se s ní – už nevadí, že prohraje, protože posledních pár minut jsme se mohli ohřát v její záři.

A těch pár minut je to, co má pohádka předvádět nejlépe CELOU STOPÁŽ. Ne poloviční komedii, ne polovičatou romantiku, ne polovičatou telenovelu.

Ano, i král byl příklad dobra a cti, když volně rozdával poddaným léčivou vodu, ale ve své výsostnosti nerozpoznal riziko svého bratra patolízala a jeho nebezpečné megery.

Proto musel být sám zachráněn, a hlavní náboj jsme tak měli čerpat z mladých hrdinů, což bohužel princezna dělala jen tu zmíněnou chvíli, a její milý rybář prakticky vůbec.

Čekání na Godota pokračuje

Na první dojem je všechno na svém místě, ale zase to nefunguje jako celek. Zase pohádka, která nemá duši. Zase jenom hra na pohádku.

Je vidět, že se na filmu odvedl velký kus práce, a určitě to není odfláknuté dílo! Například první zobrazení Paní vody bylo dechberoucí, vizuálně šlo o opravdu zdařilý moment.

Jejich následné podvodní „kino“ už bylo slabší, ale to bychom jim snadno odpustili, pokud by za to zbytek podívané stál. Bohužel, kouzlení je těžká meta, a kouzelné dílo z toho prostě není.

Mrzí mě, že jsem tu příliš nechválil, protože bych rád. Každý rok držím palce, ať se povede.

Z letošní nadílky tak u mě vítězí Vánoční hvězda. Té jediné se dá předpovědět jakási dlouhodobější životnost, protože jediná, ač měla své mouchy, zažehla pohádkovou jiskru a zahřála s ní u srdce.

Jasně, že zlo se poráželo dobrem ve všech případech, ale to dobro musí být cítit primárně – když ho cvrnknete jen tu a tam na kýbl nudy a dramatu, kdo si ho má nakonec vlastně všimnout?

HODNOCENÍ: 2/5

Komentáře:

Leave A Response

* Denotes Required Field