Velikáni pohádek (3.) – Walt Disney: Největší ze všech

V minulém století se pohádkovému žánru stala taková věc.

Postupně se většina jeho nejvýznamnějších příběhů, které si lidé stovky i tisíce let předávali jako pochodeň po celé planetě, dočkaly nových zpracování pod značkou Walt Disney Pictures.

Budiž, jako lidské dědictví nepatří nikomu a tudíž všem, takže si s nimi můžeme dělat co chceme.

Jenže co se nestalo?

Právě Disneyovské zpracování se ve většině případů stalo bernou mincí těchto věčných příběhů. Najednou se obrazy v kolektivní paměti lidí proměnily, a Disneyho malby se staly jejich pravou tváří.

Sněhurka už nebyla v představách dětí kdejaká Sněhurka, už to byla ta konkrétní černovlasá ze sedmi trpaslíků s těmi modro žlutými šaty.

To stejné se stalo panně s netvorem, Šípkové Růžence či Andersonově malé mořské víle, ale i mladším dětským hrdinům jako Tarzan, Petr Pan, Medvídek Pú, Mauglí z Knihy džunglí nebo Pinokio.

A i když zrovna u nás tohle tvrzení neplatí, tak většině světa Disney zavedl i jasnou fantazii ohledně Popelky – tu svou.

Tomuto monopolu se snad jako jediná ubránila Alenka v říši divů – i její kreslené zpracování je silné a zdařilé, přesto vnímám původní kresbu z knihy Lewise Carrolla jako dodnes proslulou (a část publika si jistě převzala nejnovější hraná varianta Tima Burtona).

Disneyho vliv prostoupil i do obecných představ lidstva: například dřív když se o někom řeklo, že je lakomý, byl přirovnán k Harpagonovi z Moliérova Lakomce. A dnes? Samozřejmě je to „skrblík“!

(Dle kresleného kapitalisty Strýčka Skrblíka ze seriálu My z Kačerova, který proslul svým plaváním v penězích.)

A tak je otázkou, zda si příští staletí ještě budou vzpomínat na klasické pohádkové předlohy minulosti, anebo se značka Disney stane jejich oficiálním vlastníkem a jediným pamětihodným zpracováním?

Mnoho tváří, ale která za to může?

Walt Disney je každopádně jedno z těch jmen, které je takzvaně „větší než život“. Přestože jeho nositel nás opustil už v roce 1966, dění okolo něj od té doby nabralo na obrátkách – a to se přitom za svého života ani trochu neflákal!

Byl to kapitalista, velký podnikatel, vizionář, celebrita, filmový producent, umělec, dabér, manažer. Nějaká škatulka „pohádkář“ se pro něj zdá žalostně nedostačující – a přesto lze namítnout, že ho vedle těch největších jmen tohoto nejdůležitějšího dětského žánru lze pasovat na úplný vrchol.

Není to snad rouhání?

Domnívám se, že ne. Disney se totiž v minulém století jeho velkolepou aktualizací klasických pohádek zasloužil o něco zásadního.

(A tím nemyslím velké úspěchy, peníze ani slávu.)

Nesmírný dosah jeho srdceryvných filmů se nezasloužil o nic menšího, než o zcitlivění lidí po celé planetě.

Svět musí být citlivější

Přisuzovat tento jev pouze Disneyovkám by bylo směšné, ale zrovna tak by při jejich proslulosti a dosahu bylo zaslepené nepřikládat jim jejich poctivý, téměř mamutí podíl.

První celovečerní Disneyovka Sněhurka a sedm trpaslíků přišla do kin koncem třicátých let a šlo o hotové zjevení. Vítězství jejího dobrého čistého srdce nad zlou žárlivou královnou přineslo široké veřejnosti opětovné potvrzení, jak by mělo přetlačování dvou největších sil lidského světa probíhat.

Samozřejmě tato zpráva nebyla nic nového pod sluncem, ale její provedení v revolučním formátu dlouhého kresleného filmu – nejnovějšího úkazu na poli uměleckých děl – uhodilo hřebík na hlavičku a stalo se srdeční záležitostí nejen amerických diváků, ale brzy také těch evropských, kanadských nebo australských.

Jednalo se navíc o finanční trhák a z trůnu nejvýdělečnějších Disneyovek ji sesadil až po skoro půl století později Aladin. Od té doby výdělek Disneyovek opět raketově roste a téměř každý jejich film dnes trhá nové rekordy.

Sněhurka pak stála ještě u zrodu jednoho odvětví – prodeje filmové hudby. Právě k ní byl natočen a distribuován vůbec první soundtrack v dějinách filmu!

Následné snímky Fantasia a Pinocchio (obojí 1940) se zapsaly spíše pro svůj umělecký přínos než ten finanční. Přestože jde dodnes o jedny z nejzdařilejších Disneyovek, vinou vypuknutí válečnému konfliktu došlo ke ztrátě zámořského trhu (znamenajícím 40% zisku studia). Stejný osud pak potkal i film o létajícím slonu Dumbo.

Dalším komerčním trhákem se tedy stal až Bambi, který vytáhl studio z dluhů. Následovaly Popelka, Alenka v říši divů, Petr Pan, Šípková Růženka, Lady a Tramp, 101 dalmatinů a Kniha Džunglí, z nichž žádný už neklopýtl a bodoval na celé čáře.

Ale finanční stránku dejme bokem, téměř všechny kreslené Disneyovky vyprodukované za Waltova života jednoduše patří k pokladům pohádkového žánru.

(Snad jediným filmem, který z této éry zaostává ohledně proslulosti, je Meč v kameni (1963); volně inspirovaný artušovsko/merlinskou legendou.)

Proč z toho dělat nadávku?

Přestože se mezi odborníky rozmohl termín „disneyfikace„, kdy dochází ke komerčnímu hanění původních předloh za účelem zisku a přijatelnosti, tato kritika se zdá v porovnáním s krásou těchto snímků nedostačující.

Možná pod značkou Disney vzniklo v průběhu let mnoho podezřelých a ne tak srdečných projektů, jeho kreslené klasiky to ovšem nejsou.

Těm se podařilo pohádkový žánr občerstvit a oživit pro svou dobu, a dodnes jsou silné tím vším, čím mají lidskému světu a jeho duchu sloužit.

Zkuste si přečíst předlohy děl jako právě Sněhurka, Pinokio nebo Petr Pan a seznáte, že Disneyho zpracování je po všech směrech přívětivější, jemnější, srdceryvnější, dojemnější, silnější… a zkrátka lepší.

Velkolepost jejich duchovního otce Walta tak považuji za zaslouženou, přestože jeho cesta se neobešla bez řady těžkostí a otazníků…

Zpátky do dnů

Walt se narodil roku 1901 v Chicagu, ale dětství strávil s rodinou na farmě v sousedním státě Missouri. Měl tři starší bratry a mladší sestru. Otec po těžké nemoci musel farmaření zanechat a přestěhovali se zpět do města, tentokrát Kansas City.

Chlapci mu pomáhali s prací a Walt kvůli tomu zanedbával školu (dětští pracovníci byli tou dobou ještě běžnou záležitostí). Právě během školních let zahořel malý Disney láskou k filmu a umění navštěvováním biografů. Také moc rád maloval.

Během první světové války – jako mnozí – vzplanul patriotismem a naverboval k Červenému kříži, se kterým v Evropě sloužil až do roku 1919.

Do Ameriky mezitím posílá výkresy různým časopisům, ale všechny ho odmítají. V armádě se z něj mimochodem stává kuřák, což se mu jednou stane osudným.

Mladý Walt studuje animaci u raných němých filmů a grotesek, a díky svému zápalu se během následujících let stává v tomto ohledu řemeslně velmi zdatným a dokonce inovativním.

Pořizuje si starou kameru a experimentuje s rozpohybováním svých výkresů doma v kůlně. Nakonec je schopný produkovat krátké kreslené humorné scénky, obklopuje se malou skupinou dalších mladých výtvarníků a ještě před dovršením dvaceti let založí studio Laugh-o-Grams. Jejich skeče se pak stávají populárními v tamním kině.

První film Alice’s Wonderland (slovní hříčka na knížku Alice in Wonderland) kombinuje hranou hlavní postavu holčičky v kresleném světě, což je přelomový úkaz, ovšem výbuchy Disneyho fantazie sráží na zem finanční strasti a studio hlásí bankrot ještě před dokončením své prvotiny.

Walt nehází flintu do žita, prodává svou kameru a vyráží směr Hollywood s cílem stát se režisérem a prorazit ve filmové branži.

Ve městě (padlých) andělů

V Los Angeles obchází všechna studia, ale nikdo ho nechce najmout. Je ochotný začít u nejspodnějších pozic a postupně se vypracovat, jenže neúspěšně.

Vrací se tedy k animaci, na kterou si původně nevěří, protože je přesvědčen, že mu v rychle se rozvíjejícím odvětví už ujel vlak a jeho kolegové jsou mnohem schopnější než on.

Bydlí u strýce Roberta a ten mu dovolí si v garáži zřídit tvůrčí základnu. Walt nabízí svůj rozdělaný film o Alici a zájem nachází u distributora Winkler Pictures z New Yorku. Díky finanční injekci tak znovu pořizuje kameru z druhé ruky za tehdy astronomických 200 dolarů.

Walt nechce pracovat sám, a tak prosí o pomoc starší bratra Roye se kterým zakládá studio. Roy přebírá zodpovědnost za produkční stránku věci, zatímco on sám je tou tvůrčí složkou.

Produkují další krátké filmy o Alici, a roku 1926 se stěhují do větších prostorů a rozšiřují své řady. Když se Alice okouká, přichází s postavičkou králíka Oswalda, který už náramně připomíná jednoho slavného myšáka, kterým má Disney brzy udělat díru do světa…

Trochu to bolí, než ti narostou vlastní uši

Roku 1928 při vyjednávání o nové smlouvě s distributorem ztrácí kontrolu nad postavičkou Oswalda a vymýšlí si myšáka Mortimera. Jméno se nelíbí jeho novomanželce Lily a navrhne mu Mickeyho, což je volba, kterou si bude do budoucna velmi pochvalovat.

Chvílí se nedaří navázat novou spolupráci a odchází také několik předních animátorů, ovšem do filmové branže přichází přelomová novinka – zvuk!

U Disneyho jsou jedněmi z jeho průkopníků, a sledovat kresleného Mickey Mouse mluvit, zpívat a pískat si je ve své době revoluční záležitostí. Právě Walt dává Mickeymu jeho první hlas, protože nikdo jiný nedovedl naplnit jeho představu.

(Jeho nejbližší pak dosvědčují, že se Mickey stal jakýmsi Waltovým alter egem, neboť kromě hlasu zpodobnil i jeho celkové vystupování a jednání.)

První Mickeymouseovka s názvem Parník Willie vzniká v létě 1928 a je hotová v listopadu. Spolu s Waltem je pod 7 minutovým snímkem podepsaný také kolega Ub Iwerks.

Mickey Mouse je trefa do černého a Disneymu přináší slávu i bohatství. Postupně je jeho seriál doplněn o další klasické postavičky jako Myška Minnie, Kačer Donald s Daisy nebo pes Pluto a Goofy.

Neusíná však na vavřínech a dál rozvíjí pomocí orchestrů synchronizaci obrazu a zvuku. Pro svůj perfekcionismus ho dotahuje skrze další počiny v třicátých letech k dokonalosti.

Jde to, dře to (ale už to skoro bude)

V animaci tou dobou platí jeho studio za tahouna a mistra, což má brzy (1932) sklidit zasloužené ovoce v podobě vůbec prvního Oskara uděleného animovanému filmu za Flowers and Trees, který byl také vůbec prvním barevným animovaným filmem.

Úspěchy také přináší reorganizaci podniku: pod společností Walt Disney Productions nyní vznikají sekce prodeje reklamních předmětů, investic a nemovitostí, což všechno je do dnešních dní důležitým článkem finančního toku Disneyho studia.

Přesto je Disney počátkem nové dekády z obchodních záležitostí velmi vyčerpaný, k čemuž přispívá i jeho soukromí. S manželkou chtějí založit rodinu, Lily ovšem dvakrát za sebou potratí. V prosinci 1933 již ale šťastně vítají první dceru Dianu, později ještě adoptují druhou dceru Sharon.

Tou dobou již Walt není aktivním animátorem, vede svůj tým a stará se především o celkové směřování a obsah příběhů.

Přestože mimo práci má pověst vřelého a veselého chlapíka (preferoval oslovení křestním „Walte“ oproti formálnímu „pane Disney“), na své podřízené bývá tvrdý: dusno na pracovišti považuje za produktivní a vedoucí k lepším výsledkům. Je také velmi těžké se mu zavděčit a své spolupracovníky příliš nechválí.

Rozborem každého detailu a neustálého proškolování svého personálu pak dosahují takové kvality, že umělecká úroveň od roku 1934 vznikající Sněhurky dosáhne statusu nesmrtelnosti.

Svému prvnímu celovečernímu filmu Walt natolik věří, že do jeho vzniku investuje veškeré rodinné i podnikové mění, a později si musí ještě napůjčovat. „Bankéři z toho měl horší spaní než já sám,“ směje se později.

A jak se říká, zbytek je historie.

Na vrcholu

Walta Disneyho čeká ještě skoro 30 let plných vítězství i strastí.

Za majlant vydělaný Sněhurkou staví veliké studio v kalifornském Burbank, následně čelí oborové stávce za lepší zacházení se zaměstnanci, nadále produkuje jedny z nejlepších kreslených pohádek vůbec a bohatne na prodeji hraček a suvenýrů s nimi spojených.

Za války plní vládní zakázku a po útoku na Pearl Harbor nechá studio produkovat propagandistické animáky, kde např. Kačer Donald zesměšňuje karikaturu Adolfa Hitlera.

(Právě Donald se stává novou nejoblíbenější postavičkou, když Mickey zaostává za konkurencí divočejšího králíka Buggse Bunnyho od Warner Brothers.)

Vyjma toho se ale Disney na veřejnosti snaží politickým tématům vyhnout. Volí demokraty, svědčí proti komunistům za dob raného Mccarthismu, čelí neprokázaným nařčením z rasismu i antisemitismu, a je také oblíbeným aktérem plejády konspiračních teorií; člověk v jeho postavení to holt má pestré.

Kreslené hity se mu stávají rutinou a umělec v něm potřebuje nové výzvy, proto i přes protesty konzervativního bratra Roye prosazuje pod značkou Disney vznik hraných filmů.

Točí pak dobově oblíbené kousky, především muzikály či westerny (ale i Oskarem ověnčený dokument o životě lachtanů), jejichž koukatelnost ovšem na rozdíl od kreslených Disneyovek s postupem let skomírá.

Nejvýraznějším hraným dílem za Waltova života se roku 1964 stane zpracování Mary Poppins (v roce 2013 je pak o komplikovaném vzniku filmu natočen příjemný snímek Zachraňte pana Bankse, kde Walta Disneyho hraje Tom Hanks). Odnáší si celkem 5 Oskarů!

Další velkou kapitolou samou o sobě je otevření Disneylandu.

Nejšťastnější místo na světě

Disneyland si Walt vysnil při trávení času se svými dcerami. Na ně si rád dělal čas pravidelně každou sobotu a přemýšlel o místě, kde by si společný čas užily jak děti, tak i jejich rodiče.

Zábavní parky v USA však měly jakousi pověst upocenosti, špíny a nebezpečí, proto ho velmi učarovala návštěva dánského Tivoli, kde všechno působilo čistě, funkčně a decentně.

Akcionáři se myšlence filmové společnosti podnikající v docela jiném odvětví pošklebovali, přesto si Walt nakonec prosadí svou a v kalifornském Anaheimu roku 1955 otevírá samozvané nejšťastnější místo na zemi.

Do vínku mu jeho zakladatel přeje, aby se světu stal zdrojem inspirace a radosti. První měsíce jsou rozpačité, ale jeho pověstné sny se mu opět plní, Disneyland je do 2 let po otevření považován za největší turistickou atrakci USA.

Pro něj samého jistě v posledních letech života zdrojem radosti byl, spolu s jeho novou rolí dědečka. Svět opouští ve věku 65 let.

Poslední Disneyovkou s jeho účastí se stala Kniha džunglí, přičemž měl sám v plánu tvorbu filmů zcela přenechat svým talentovaným nástupcům a soustředit se na projekty lyžařského střediska a utopického města EPCOT.

Žena Lily umírá ve stejný den, ovšem o celých 31 let později.

Disneyland následně expanduje do dalších měst i zemí (pro nás je nejblíž ten u Paříže). Jeho největší pobočka Disneyworld v Orlandu na Floridě je dodnes spolu s novou streamovací platformou Disney+ nejsilnější komoditou jeho pohádkového impéria. Tamní basketbalisté NBA klubu Orlando Magic se honosí Disneyho logem přímo na dresu.

Samotná společnost Disney je pak jedním z opravdových obchodních gigantů doby na poli zábavy i médií.

Nakupuje pod sebe zavedené značky jako Marvel Comics (Spider-Man, X-Men, Avengers, Deadpool), Lucasfilms (Star Wars) nebo 20th Century Fox (Simpsonovi, Predátor, Sám doma, Doba ledová, Avatar, Planeta Opic, Smrtonostná past) a také televizní stanice ABC, ESPN či National Geographic, což ze společnosti dělá vůbec největší mediální konglomerát Spojených států.

Ospalé sedmdesátky, marné osmdesátky, renesanční devadesátky

Bratr Roy je hlavou studia ještě pár let, načež se roku 1971 také poroučí na onen svět. Rozkoukání se je pro společnost po odchodu obou bratrů složité.

Následující dvě dekády studio zažilo své nejslabší období. Hledalo novou jiskru, a pouze pár filmů této éry dnes patří do klasického kánonu.

Krásnou podívanou je dodnes zpracování Medvídka Pú z roku 1977. Americké děti si oblíbily i snímky jako Aristokočky, Robin Hood nebo Liška a pes, ale u nich se o celosvětovém dosahu a vlivu hovořit jistě nedá.

Na lepší časy se blízká nástupem Michaela Eisnera do vedení společnosti.

Hluché období ukončila až mořská víla Ariel sametového roku 1989 a následovala hotová renesance devadesátých let, kdy se disneyovky opět staly synonymem pro nejlepší dětské filmy.

A jako dítě tohoto období musím potvrdit, že to byla opravdu spanilá jízda!

Posuďte sami: Kráska a zvíře (1991), Aladin (1992), Lví král (1994), Příběh hraček, Pocahontas (oba 1995), Zvoník od matky boží (1996), Hercules (1997), Život brouka, Mulan (obojí 1998), Tarzan (1999).

Jednoduše: wow!

Daří se i seriálům Kačeří příběhy, Gumídci a o něco později se u nás začíná vysílat samostatný dětský kanál Disney Channel, který pro děti nového milénia znamená to stejné jako pro předchozí generaci Supermax, Fox Kids a Jetix.

Pod svými křídly dokonce Disney dosazují do hokejové NHL svůj vlastní tým Mighty Ducks of Anaheim, které v jejich začátcích proslaví slavné duo Paul Kariya a Teemu Selanne.

O lampičce, která poskakovala

Protože Waltova kapitola už skončila, je na čase uzavřít i povídání o osudu jeho studia.

Snad už jen nelze nezmínit zásadní akvizici malého studia Pixar, které se rozjíždělo pod taktovkou Steve Jobse, zakladatele značky Apple.

Právě Pixarovky jsou pro pohádkový žánr modlou současnosti, neboť i spolu s dalšími novodobými zdařilými Disneyovkami (Na vlásku, Ledové království, Raubíř Ralf) bravurně pečují o kondici pohádek jako takových pro současné generace dětí.

Jejich animáky převzaly štafetu po kreslených Disneyovkám, kterým v novém tisíciletí došel dech a ustoupily popularitě počítačové animace. Z poslední generace klasicky kreslených filmů tak většina upadá v zapomnění, snad jen s výjimkou Lilo a Stitche.

Nebo si snad ještě někdo pouštíte Princeznu a žabáka, Není král jako král, Ztracenou Atlantidu, Planetu pokladů nebo U nás na farmě?

Právě Pixar je vlajkovou lodí nových příběhů, zatímco samotné studio Disney se zaměřilo (s výjimkou pokračování Frozen a Ralfa) na modernizaci svých klasik a jejich předělání do hraného filmu.

Mainstreamové publikum si oblíbilo barevné a rozjařené předělávky Krásky a zvířete (2018) i Aladina (2019), ovšem vrcholů svých předloh v mých očích nedosahují (jsou více pubertálně než pohádkově orientované).

Lépe na tom byla nová Kniha džunglí (2016), ovšem zatím nedoceněným klenotem pak byl nový Lví král (2019), který jediný se nebojím pasovat na novodobou pohádkovou klasiku se vším všudy. Výborná taky byla jejich nová Popelka z roku 2015.

Dohnat musím ještě novinku Mulan, a v současnosti ještě vzniká hraná verze Malé mořské víly. Znovuotevřít by se pak měly postupně Sněhurka, Pinokio, Herkules, Bambi, Quasimodo, Petr Pan a Lilo se Stitchem.

Tak snad se alespoň část z nich zadaří poctivě, a kdyby ne, síla jejich předchůdců tu pro nás je k dispozici i nadále!

A žádnej nejni jako já!

„If you live right, things happen right,“ pověděl Walt Disney jednomu ze svých blízkých kolegů. „Pokud dobře žiješ, dějí se dobré věci.“

Nebyl velikánem pohádek v tradičním slova smyslu, neboť Disneyovky je vždy třeba chápat jako kolektivní práci velkých týmu tvůrčích lidí.

(Ostatně ani bratři Grimmové, Perrault nebo Erben často nebyli původními autory svých klasických pohádek, „pouze“ je posbírali a sepsali.)

Byl však tím prvotním impulsem, silou za celým tažením, byl spojovatelem, kapitánem (i kapitálem) a hybatelem, bez kterého bychom se ve 20. století nestaly empatičtějším, optimističtějším a ohleduplnějším světem.

Děti, které Disneyho pohádky vychovaly, umí snít a vytvořily citlivější svět (se vším dobrým i diskutabilním, co to v současnosti přináší). To ony teď určují naše zítřky.

Protože jejich pohádkami byly ty od Walta Disneyho. A asi nikdo jiný před ním to neudělal tak velkolepě.

Pohádkový dárek pro vás:

STÁHNOUT ZDARMA ZDE >>

Pokud se vám článek líbil, pomozte Pohádkám Nový Věk na oplátku zvýšit dosah mezi čtenáře na největších českých literárních databázích (hodnocením, komentářem atd.):